Od té chvíle jsem se upnula k jediné věci – k tomu, abych otěhotněla. Podřídila jsem tomu všechno. Počítala jsem dny, studovala kalendář, hlídala si cyklus, polykala vitamíny a poslouchala rady z internetu i od známých. Každý další měsíc však končil stejně – tichým zklamáním a slzami, které jsem si nechávala pro sebe.
Když jsem Radovana prosila, aby šel na vyšetření se mnou, odbyl mě pokaždé podrážděně. „Se mnou je všechno v pořádku. To ty už na to nemáš věk,“ odsekl mi jednou bez špetky soucitu. Ta slova bodala víc než samotná realita.
Pravda ale byla jiná. Vyšetření jsem už dávno absolvovala. Lékařka mě ujistila, že jsem zdravá a že bych klidně mohla přivést na svět ještě dvě, možná i tři děti. Jenže můj muž mi přestal věřit. A možná ani nešlo o víru. Možná si už dávno našel náhradní řešení. O jeho poměru jsem se dozvěděla teprve včera, ale někde hluboko uvnitř jsem to tušila mnohem déle.
Začal se vracet domů pozdě. Někdy nepřišel vůbec a oznámil mi to jen stručnou zprávou. Přestal se obtěžovat vysvětlením. Změny byly tak do očí bijící, že by je přehlédl jen slepý.
A dnes mi to konečně došlo naplno – náš vztah už byl jen prázdná schránka. Kupodivu mě to zjištění spíš uklidnilo. Jako by mi z hrudi někdo sejmul těžký kámen, který jsem tam nosila celé roky.
Ať jsem se snažila sebevíc, ať jsem pro naši domácnost dělala cokoliv, Radovan to už dávno neviděl. Odsunul mě na vedlejší kolej. V jeho očích jsem byla kus nábytku, který ztratil lesk – stále funkční, ale dávno ne vzrušující.
Nešlo o to, že bych byla stará. Na svůj věk vypadám víc než dobře – a když se porovnám s některými vrstevnicemi, rozhodně si nemám na co stěžovat. Jenže čas se zastavit nedá.
Ani ten nejkrásnější rozvitý květ nemůže soupeřit s poupětem, které se teprve chystá rozkvést. A přesně tak působila jeho milenka. Nebyla nijak výjimečná, žádná osudová kráska – jen mladá, svěží, plná energie, která ze mě už dávno vyprchala.
Stiskla tlačítko svého patra. Dveře výtahu se zavřely, kabina se znovu rozjela nahoru – a ona se ke mně náhle otočila s úsměvem.
„Ale vy přece nejste stará,“ řekla nečekaně.
Zaskočilo mě to. V jejím hlase nebyla ironie, spíš upřímnost. Směs překvapení a jakési trpké pobavenosti se ve mně podivně promíchala. Kompliment od ženy, která mi právě rozbíjí manželství, jsem opravdu nečekala.
„Děkuju, miláčku,“ odpověděla jsem klidně, i když jsem uvnitř cítila lehké chvění.
Pak jsem pohlédla na Radovana a s lehkým nádechem sarkasmu dodala: „Škoda jen, že můj muž má jiný názor.“
Střelil po mně podrážděným pohledem, ve kterém se mísila zloba s neklidem, a rychle stočil oči ke dveřím, jako by se chtěl propadnout skrz kovovou stěnu.
„To se mýlí,“ pokračovala dívka bezelstně. „Jste opravdu krásná žena. Promiňte, kolik vám vlastně je?“
„Dvaačtyřicet,“ odpověděla jsem bez váhání a přitom sledovala Radovanovu reakci. Ztuhl. Šlachy na krku mu vystoupily a tvář mu zrudla. Vypadal, jako by ho ta informace fyzicky bolela.
Honí se za mládím, a přitom ho zlobí srdce i žaludek. Místo aby řešil vlastní zdraví, hraje si na dobyvatele. Hořce jsem si uvědomila, jak rychle mu ubývá sil, i když si to nechce připustit.
„To snad není možné! Přála bych si vypadat takhle ve čtyřiceti,“ vydechla obdivně. „Jaký je váš recept?“
Nevím, co mě to popadlo, ale vyhrkla jsem: „Mladý milenec.“
Samozřejmě jsem si vymýšlela. Nikdy jsem nikoho neměla a ani jsem o tom neuvažovala. Na rozdíl od svého manžela jsem věrnost brala vážně. Ale pohled, který po mně Radovan v tu chvíli vrhl, stál za to.
Zíral na mě, jako bych mu právě vrazila nůž do zad. V očích se mu mihl stín žárlivosti – a možná i strachu.
„Jaký milenec?“ procedil mezi zuby, hlasem plným vzteku.
To mě téměř rozesmálo. Tak on ještě žárlí? Po tom všem?
Výtah už dávno stál, ale nikdo z nás se nehýbal. Napětí bylo tak husté, že by se dalo krájet.
„A co je na tom?“ pokrčila jsem rameny. „Ty můžeš a já ne?“
Jeho milenka na nás zmateně těkala očima. Bylo vidět, že absolutně nechápe, co se děje. Ocitla se uprostřed konfliktu, který přerůstal její představy.
„Hříbečku, můžeš mi říct, co se tu vlastně děje?“ zeptala se tiše, skoro plaše.
Nevydržela jsem to a vyprskla smíchy. Ty jejich sladkobolné přezdívky ve mně vždycky vyvolávaly zvláštní pocit – zvlášť když jsme se náhodou stali svědky jejich něžností.