Ty jejich přeslazené přezdívky ve mně vždycky vyvolávaly pobavený úsměv — kdykoli si dva zamilovaní špitali a my jsme se náhodou ocitli jako nedobrovolní svědci jejich cukrování. Paradoxní na tom bylo, že Radovan Hájek podobné oslovení nesnášel. Vždycky bručel, když někdo použil něco příliš roztomilého. A teď? Teď mu někdo říká „Hříbečku“ a on to přijímá bez protestu. Ta absurdita mě odzbrojovala.
Hříbeček. Žampiónek. Bože můj… opakovala jsem si v duchu a snažila se udržet vážnou tvář.
Z hrdla mi unikalo tlumené chichotání, které jsem nedokázala zastavit. Radovan po mně šlehal pohledem, jako by mě chtěl umlčet pouhou silou vůle. Jeho milence však stále nic nevysvětloval. Stála tam s očima dokořán, úplně vyvedená z míry, a mně jí na okamžik přišlo skoro líto.
„Tak jí to přece řekni. Čeká na odpověď,“ obrátila jsem se k němu, když jsem konečně popadla dech a pokusila se získat zpět kontrolu nad sebou.
Jenže klid mi vydržel sotva pár vteřin. Znovu mě přepadl záchvat smíchu — ten nepříjemný, nervózní, který člověk nedokáže potlačit, i když ví, že by měl.
Odvrátila jsem se, abych neviděla jeho rozčilený výraz, ale ani to nepomohlo. Situace byla napjatá k prasknutí a já se v ní chovala jako naprostý blázen, který si neumí vybrat vhodný okamžik.
„To je moje žena,“ pronesl konečně Radovan.
Tak tedy vysvětlil, kdo vlastně jsem. Uklidnila jsem se, sáhla do kabelky pro kapesník a před zrcadlem si opatrně osušila slzy, které mi vyhrkly smíchy. Líčení drželo perfektně — investice do kvalitní kosmetiky se vyplatila — přesto jsem si přebytečnou vlhkost setřela. Poslední, co bych dopustila, aby si myslel, že pláču kvůli němu. To ani náhodou.
V odrazu jsem zahlédla její vyděšený pohled. Ten „poupátkový“ výraz, jak jsem si ji v duchu pojmenovala, byl pryč. Teď v jejích očích panoval čistý šok.
„Jak… manželka?“ vydechla. „Vždyť jsi říkal, že žádnou nemáš!“
„Lhal ti, zlatíčko,“ odpověděla jsem klidně, i když mi v hlase zaznívala jízlivost. Slovo „hlupačko“ jsem spolkla na poslední chvíli. „To ses ani nezeptala pořádně?“
Možná jsem byla krutá. V tu chvíli jsem však žádnou soustrast necítila. Příště by si mohla ověřit, do čeho jde — třeba nahlédnout do občanky a zkontrolovat kolonku rodinný stav, než s někým skončí v posteli.
Ačkoli ruku na srdce — spoustě žen je jedno, zda je muž ženatý, hlavně když má plnou peněženku. Tahle ale působila spíš jako někdo, kdo si maloval budoucnost v růžových barvách. Možná věřila, že si ho jednou vezme.
Stiskla rty tak uraženě, jako by jí někdo právě sebral oblíbenou hračku. Zřejmě už si zvykla myslet, že tenhle „poklad“ patří výhradně jí. A najednou takový pád na zem.
„Ty jsi naivní!“ vyštěkla vztekle a probodla mě pohledem pod vrstvou umělých řas. „Stará krávo!“ dodala, protože nic lepšího ji nenapadlo. „No!“ přihodila bezradně, aby měla poslední slovo.
Dveře výtahu se mezitím začaly zavírat, tak rychle zmáčkla tlačítko, vyskočila z domu a s hlasitým vzlykáním se rozběhla přes dvůr. Nejspíš do bytu, který jí Radovan pronajal. Tedy do bytu, který platil z našich společných peněz, aby se tam s ní mohl scházet.
Na to jsem přišla teprve včera. Náhodou jsem si všimla, že z našeho společného spořicího účtu zmizela nezanedbatelná částka. Peníze byly převedeny přímo na Radovanovu kartu.
Normálně mě o větších výdajích informoval. Hospodařili jsme společně a měli jsme přehled o každé větší platbě. Tentokrát ale neřekl ani slovo. A právě to ticho bylo podezřelé.
Zeptala jsem se ho přímo, bez obalu. Doufala jsem, že uslyším rozumné vysvětlení. Místo toho začal kličkovat, zamotával se do vlastních vět a vytahoval chatrné výmluvy. Prý chtěl překvapit mě i naši dceru hezkými dárky. Jenže Radovan, který celý život obracel každou korunu dvakrát, najednou rozhazuje? To nedávalo smysl. Lež z něj přímo čišela.
Tvářila jsem se, že mu věřím, ale uvnitř mě sžíral vztek a pochybnosti. Jakmile odešel do sprchy, udělala jsem něco, co bych dřív odsoudila — vzala jsem jeho telefon. Nikdy předtím bych nesáhla do cizího soukromí, jenže tentokrát jsem potřebovala znát pravdu víc než si zachovat zásady.
Odemknout přístroj nebylo těžké. Použil datum narození naší dcery. Typické. Věděla jsem, že ji miluje, o tom jsem nepochybovala. Co ke mně cítí, to už bylo méně jisté. Byla jsem připravená přijmout cokoli — kromě lží a zrady.
V telefonu jsem objevila potvrzení o zaplacení nájmu na celý rok dopředu. K tomu krátkou konverzaci s majitelem bytu, kde byla uvedena přesná adresa. Všechno nasvědčovalo tomu, že to bydlení zařídil pro jinou ženu. A potom jsem otevřela další zprávy…