…a další zprávy mi vzaly poslední zbytky iluzí. V konverzaci s milenkou jí nadšeně psal, že teď pro ně konečně zařídil místo, kde se budou moci vídat častěji a bez omezení, v pohodlí a soukromí.
Takže to netrvalo pár týdnů. Tohle běželo už delší dobu. Jak dlouho mě vlastně podváděl? Ta dívka musela být sotva po škole… Při té představě se mi stáhlo hrdlo a žaludek se sevřel bolestí i ponížením.
Projížděla jsem další zprávy a otevřela galerii. Žádná obyčejná fotka, kde by bylo vidět její tvář. Jen pár nestydatých snímků – poslala mu fotografii svých nahých prsou, obličej však vždy zůstal mimo záběr. Buď byla opatrná, nebo jsem se k ostatním obrázkům už nedostala, protože v tu chvíli jsem zaslechla, jak se otevřely dveře koupelny. Radovan Hájek vyšel ven.
Rychle jsem mobil vrátila na konferenční stolek a prošla kolem něj do své ložnice. Snažila jsem se tvářit klidně, aby si nevšiml, jak se mi třesou ruce.
Už roky spíme odděleně – bude to dobrých deset let. Ani nevím, kdy přesně jsme si každý zabrali svůj pokoj. Dnes mi to připadá skoro praktické. Dřív za mnou chodil alespoň třikrát týdně. Postupně se naše společné noci vytrácely, až zmizely docela. Poslední dva měsíce mezi námi nebylo vůbec nic.
Hloupě jsem věřila jeho řečem o únavě a zdravotních potížích. Tvrdil, že je vyčerpaný, že mu není dobře. Teď mi docházelo, že i tohle byla jen další zástěrka.
Celou noc jsem zírala do stropu a přemýšlela, zda má cenu bourat rodinu kvůli jeho aféře. Spousta žen přece přivírá oči. Dělají, že nic nevidí, a čekají, až se manžel vybouří a vrátí se zpátky domů.
Jenže já taková nejsem. Nedokázala bych dál sdílet střechu s mužem, který mě zradil. Co jsme vybudovali, si rozdělíme spravedlivě – podnikání i majetek. Nikdo nebude oškubán. On začne nový život po boku jiné, já se konečně začnu věnovat sobě.
Naše dcera se rozhodne sama. Je jí šestnáct, není to malé dítě. Musím zůstat silná alespoň kvůli ní.
Vlastně byla chyba, že jsem se jela podívat na jeho milenku. Nechala jsem se strhnout impulzem. Měla jsem si dát čas, vychladnout a pak si s ním sednout ke stolu a probrat podmínky rozchodu v klidu.
Jenže bolest byla silnější než rozum. A tak to dopadlo takhle.
Rozhovor s manželem mě tedy čeká hned teď.
Jakmile ta jeho „květinka“ vyběhla pryč, Radovan po mně šlehl nenávistným pohledem a rozběhl se za ní chodbou, až se kroky rozléhaly po celém patře.
— Rybko, počkej! — doléhal ke mně jeho naléhavý, téměř prosebný hlas.
„Rybko.“ To oslovení mi lezlo na nervy víc než cokoli jiného. Stejně pitomé jako „hříbek“. Mohl si pro ni vymyslet aspoň něco důstojnějšího. Netpělivě jsem mačkala tlačítko výtahu, jen abych co nejdřív zmizela a nemusela poslouchat to jeho přeslazené švitoření.
Takže plánovaný klidný rozhovor se odkládá. Nejspíš na neurčito.
— Nech mě být! Ty mě nemiluješ! Lhal jsi mi! — ozýval se z chodby její přerývaný křik plný vzteku a slz.
Musela jsem se pousmát, i když mě to bolelo. Část mého já cítila zadostiučinění — pokazila jsem jim romantický večer. Zároveň mi té holky bylo svým způsobem líto.
Možná se do něj opravdu zamilovala. I když nechápu, jak může dvacetiletá dívka podlehnout muži, kterému je třiapadesát a pleš mu už dávno nešlo přehlédnout. Dělí nás jedenáct let — vždycky byl starší.
Kdysi jsem se na něj dívala úplně stejně zasněně jako ona.
Tehdy pracoval jako ředitel luxusního hotelu mého otce a já byla sotva dospělá, plná iluzí. V mých očích představoval ideál, hned po tátovi ten nejlepší muž na světě.
Pověst sukničkáře jsem ignorovala. Zamilovala jsem se bezhlavě a když mě požádal o ruku, měla jsem pocit, že se vznáším.
Otec z našeho vztahu nadšený nebyl. Dokonce hrozil, že Radovana vyhodí. Nakonec ale ustoupil — znal mou tvrdohlavost i citlivost.
Jen mu tehdy vážně řekl, že pokud mi někdy ublíží, bude toho litovat.
Táta bohužel zemřel příliš brzy. Dva roky po svatbě odešel a naši dceru si už pochovat nestihl.
Hotelový řetězec jsem zdědila já. Společně s Radovanem jsme podnikání rozšířili — dnes vlastníme dvanáct hotelů po celém kraji i v sousedních regionech.
Kéž bych tehdy dala na otcova slova a nenechala se oslepit city. Kdyby šel čas vrátit…
Rychlé dusání po schodech mě vytrhlo ze vzpomínek. Je mi dvaačtyřicet a můj muž si zjevně našel mladší náhradu.
To bude on. Nejspíš se vrací poté, co ho ta jeho vyvolená poslala k šípku. Dobře mu tak.
Výtah zastavil v přízemí. Zhluboka jsem se nadechla a připravila se na střet.
Dveře se rozsunuly a přede mnou stál zadýchaný Radovan Hájek. Oči měl zarudlé — vztekem i probdělou nocí.