„Brzy ta holka odtud poletí“ — napsala tchyně do zprávy, zatímco Tereza objevila fotografii svého bytu

To ticho bylo hanebně kruté a zničující.
Příběhy

„Budeme postupovat následovně,“ navázal Petr Čermák klidným hlasem. „Zavoláte na inzerát jako zájemce o koupi. Domluvíte si schůzku. Zbytek nechte na nás.“

Tím „zbytkem“ byl kriminalista z oddělení hospodářské kriminality. Už ve středu měl na stole výpis z katastru nemovitostí, kde byli jako vlastníci bytu uvedeni Tereza Dvořáková a Pavel Navrátil, úředně ověřené snímky inzerátu s časovými údaji i vytištěnou komunikaci.

Tereza si na domluvené setkání oblékla šedý kostým, který nosila na důležitá jednání s klienty. Vlasy stáhla do hladkého uzlu, dokumenty uložila do desek a do kavárny dorazila s mírným předstihem.

Alena Kratochvílová seděla u okna. Měla na sobě novou halenku a před sebou složku, zjevně pořízenou speciálně pro tuto příležitost. Pohled upírala ke dveřím s výrazem člověka, který je přesvědčený o své převaze.

Když Tereza vstoupila, tchyně ji několik vteřin nepoznávala. Pak jí ve tváři cosi cuklo — ještě ne strach, spíš náhlé vytržení jistoty, jako když se podlomí opora, o kterou se člověk dosud bezvýhradně opíral.

„Dobrý den, paní Kratochvílová,“ pronesla Tereza vyrovnaně a usedla naproti ní.

Vzápětí k jejich stolku přistoupili dva muži.

Kriminalista se představil a vyzval Alenu, aby předložila dokumenty k bytu, který nabízela k prodeji.

„To je omyl,“ spustila překotně. „Inzerát jsem už smazala, byla to chyba. Chtěla jsem jen pomoct, Pavel o tom věděl, mluvili jsme o tom…“

Petr Čermák jí téměř zdvořile vysvětlil, že i odstraněný inzerát je z právního hlediska dohledatelný. Existují ověřené kopie, zaznamenaná komunikace. Pokus o prodej cizí nemovitosti naplňuje skutkovou podstatu trestného činu bez ohledu na to, zda k převodu skutečně došlo.

Alena umlkla.

Téhož večera Tereza všechno předložila Pavlovi. Bez emocí, systematicky, jeden dokument za druhým. Dlouho mlčel, listoval papíry a pak k ní zvedl pohled.

„Nevěděl jsem o tom.“

„Věřím ti.“

„Co bude teď?“

„Teď je řada na tobě.“

Odešel do vedlejšího pokoje. Slyšela tlumený hovor — krátký, téměř šeptaný. Když se vrátil, tvářil se jinak než předtím.

„Máma o tom mluvila jinak,“ řekl pomalu a zadíval se na Terezu, jako by si právě uvědomil, že jí bude muset vysvětlit mnohem víc.

Pokračování článku

Zežita