Starší žena jí však nedopřála prostor větu dokončit.
„Já si takhle sedám pokaždé,“ spustila dotčeně. „A vždycky mi někdo místo uvolní, protože slušní lidé mají úctu ke stáří. Tohle se mi ještě nestalo, abych narazila na takovou neomalenou osobu.“
Adéla Vaněková se nadechla a s klidem, který ji stál zbytky sil, odvětila: „Když jsem podle vás taková, zkuste požádat někoho jiného. Podívejte se kolem – autobus je plný poctivých a ohleduplných lidí.“
Sotva rukou naznačila směrem k ostatním cestujícím, ti, kteří ještě před okamžikem hltali každé slovo hádky, náhle objevili nesmírně zajímavý výhled z okna. Stařena přejela interiér nespokojeným pohledem, ale rychle se vrátila k Adéle. Zjevně si ji vybrala jako nejsnazší cíl.
„Každý tu zabírá jedno sedadlo. Jen ty si tu roztahuješ dvě, jakoby ti to patřilo. Říkám ti, pusť mě sednout. Tu přenosnou sedačku můžeš klidně dát na zem.“
Natáhla ruku, aby autosedačku odstrčila. Tentokrát však byla Adéla rychlejší. Zachytila její zápěstí dřív, než se stačilo dotknout dítěte, a tiše, zato ledově pronesla: „Jestli se ještě jednou pokusíte sáhnout na moje dítě a polekáte ho, zlomím vám tu ruku. A věřte mi, že na to sílu mám.“
Reakce byla okamžitá. Žena se rozkřičela tak, že přehlušila i hučení motoru, a začala dožadovat zásahu řidiče.
„Pane řidiči! Slyšíte to? Ona mi vyhrožuje! Okamžitě ji vyhoďte z autobusu! Ohrožuje mě na životě! Copak jste ohluchl?“
Řidič samozřejmě konflikt vnímal už od začátku a v duchu doufal, že se spor vyřeší bez jeho účasti. Když ale křik sílil, chvíli ještě dělal, že se soustředí jen na silnici, pak si těžce povzdechl a sešlápl brzdu.
„Co se tady děje?“ ozval se podrážděně. „To to opravdu neumíte vyřešit potichu? Musíte mě vyrušovat za jízdy?“
Jeho napomenutí však situaci neuklidnilo.
„Podívejte se na ni!“ spustila stará žena žalobným tónem. „Zabrala dvě místa a ani ji nenapadne pustit staršího člověka sednout! Já mám nemocné srdce, potřebuju sedět. Může se mi udělat zle!“
Řidič se obrátil k Adéle. „Slečno, je pro vás takový problém uvolnit…“