„Když už jste přišla s výhradami, dovolte mi, abych vám také něco objasnila,“ pronesla klidně. „Začněme tím bytem. Darovací smlouvu jsme s manželem vyřídili už před rokem, ještě dřív, než jste poprvé začala Lucii Tesařovou kritizovat. Byt je oficiálně její a kdykoli vám to mohla oznámit. Pokud to neudělala, zřejmě necítila potřebu.“
Lucie Tesařová a Radim Planý se vzali z opravdové lásky. Bez kalkulu, bez okázalých příprav a bez touhy po velkolepé podívané. Svatba proběhla komorně, jen s několika blízkými přáteli. Místo honosného sálu zvolili restauraci s výhledem na město, kde chtěli strávit večer v příjemné atmosféře a bez zbytečného rozruchu.
Rodiče nevěsty, Dalibor Němec a Michaela Starýová, jejich rozhodnutí přijali s pochopením. Zato Radimova matka, Květoslava Pražáková, reagovala okamžitě a velmi ostře.
„Když nemáte peníze, tak žádnou svatbu nedělejte!“ vyjela na syna bez obalu.
„Raději ty peníze uložíme stranou na bydlení,“ odpověděl Radim pevně. „Obřad bude ve středu a v sobotu máme rezervovaný stůl. To nám stačí.“
„A rodiče jste pozvat nemohli? Jen kamarády? To je vám podobné!“ nenechala se umlčet.
Radim však trval na svém. Byl to jeho nápad oslavit svatbu právě takto. Svou matku znal víc než dobře a tušil, čeho je schopná. Nechtěl, aby si Michaela Starýová a Dalibor Němec udělali obrázek hned při prvním setkání, a proto se snažil oficiální seznámení co nejdéle oddálit.
Navzdory nespokojenosti Květoslavy Pražákové proběhlo všechno podle přání novomanželů. Po návratu z restaurace navrhla Michaela Starýová, že by bylo hezké sejít se ještě v rodinném kruhu u nich na venkově.
S Lucií připravily pestré občerstvení, Dalibor Němec se postaral o maso na grilu a Radim mu ochotně pomáhal. Tchán s tchyní dorazili přesně na čas, v rukou krabici s dortem.
„Člověk aby se k vám skoro prosekával,“ utrousila Květoslava Pražáková s úsměškem, když dort podávala Lucii.
„Dobrý den,“ přivítala je Michaela Starýová a pozvala dovnitř. „Počasí je dnes nějaké nejisté. Vypadá to na déšť, tak jsme raději prostřeli stůl uvnitř než v altánu.“
Muži zůstali u grilu, zatímco ženy usedly ke stolu. Lucie seděla tiše, prsty svírala šálek s čajem a občas pohlédla z okna. Nad zahradou se skutečně začínaly stahovat těžké mraky a spolu s nimi houstla i atmosféra. Vzduch byl napjatý jako před bouřkou.
„Michaelo Starýová,“ ozvala se náhle Květoslava Pražáková s přehnanou zdvořilostí, „prozradíte mi, jak jste dokázali postavit takový dům? To si nemůže dovolit každý. Vypadá jako z katalogu. Přišli jste k dědictví, nebo jste prodali nějaký majetek?“
Michaela odložila šálek a zachovala klidný tón. „Nic tajemného v tom není. Manžel celý život pracoval ve stavebnictví. Stavěl postupně, vlastníma rukama. Pozemek jsme koupili asi před patnácti lety. Nejdřív tam stála jen malá chatka, časem jsme přistavovali. Materiál jsme pořizovali za výhodné ceny a většinu práce jsme zvládli sami. Díky tomu nás to nestálo tolik, kolik by si člověk myslel.“
„Když je člověk šikovný, jde všechno snáz,“ pokývla Květoslava Pražáková, ale její pohled zůstal podezíravý. „Už jsem si říkala, jestli třeba nepodnikáte.“
„Podnikání?“ zopakovala Michaela Starýová klidně.