„…svou skutečnou povahu,“ dokončila Michaela tiše. „Vidíš sama, jak rychle se odkopala. A vůbec nechápu, po kom je ten jejich Radim tak slušný. Teď ale hlavně mlč. Nikomu ani slovo o tom, že jeho otec vlastní stavební firmu. Zkusíme Radima dostat k nám do práce nenápadně – řekneme, že se uvolnilo místo. Vždyť je to výborný projektant.“
Lucie Tesařová na ni překvapeně pohlédla. „Opravdu myslíš? Nevím, jestli by do toho šel…“
„Naší povinností je nabídnout. Rozhodnutí už bude na něm,“ odpověděla Michaela klidně.
O pár dní později, krátce po posledním nepříjemném telefonátu Květoslavy Pražákové, seděl Radim Planý u kuchyňského stolu a bezmyšlenkovitě přehraboval těstoviny na talíři. Chuť k jídlu ho přešla. Lucie tiše zalévala čaj horkou vodou, když mu zazvonil mobil.
„Radime?“ ozval se energický hlas Dalibora Němce. „Zdravím tě. Poslouchej, jeden z našich projektantů končí a potřebujeme schopného člověka. Říkal jsi přece, že tě ta korporátní mašinérie začíná unavovat.“
Radim si promnul čelo a odsunul talíř. „To jsem říkal… Jen si nejsem jistý, jestli je to správný krok.“
„Jistota přijde časem,“ zasmál se tchán. „Plat zůstane téměř stejný, prostředí je přátelské, žádné přehnané manýry ani politikaření. Promysli si to, ale dlouho čekat nemůžeme.“
Ten den byl Radim duchem nepřítomný. Vybavoval si, jak mu ve staré firmě přivlastňovali nápady, jak trávil večery nad výkresy, zatímco zásluhy sklízeli jiní, a jak jednou jeho šéf bez mrknutí oka předložil jeho projekt jako vlastní. Když večer seděli s Lucií u stolu, náhle promluvil:
„Beru to. Ať mi tvůj táta pošle podrobnosti.“
Lucii se zalily oči úlevou. Nechtěla ho do ničeho tlačit – věděla, jak moc si zakládá na samostatnosti. Teď však rozhodnutí vzešlo z něj samotného. A to znamenalo, že se mezi nimi něco posunulo.
Za čtrnáct dní už nastupoval do nové práce. Zpočátku byl nervózní, všechno bylo jiné než v obřím korporátu. Brzy ale zjistil, že Dalibor Němec není jen zkušený inženýr, nýbrž přímo ředitel celé společnosti. Pro Radima to bylo překvapení.
Dalibor však nedělal rozdíly. K zeťovi se nechoval ani shovívavě, ani přehnaně přísně. Požadoval profesionální výkon – nic víc, nic míň. A právě to Radim ocenil. Po dlouhé době měl pocit, že je vnímán jako odborník, ne jako kolečko v systému.
Klid ale netrval dlouho. Sotva týden po nástupu mu zavolala Květoslava Pražáková.
„To ses úplně zbláznil?“ spustila bez pozdravu. „Vyměnit velkou firmu za nějakou malou stavební kancelář? To je ostuda! Uvědomuješ si vůbec, co jsi zahodil?“
Radim zůstal klidný. „Mami, nejde o žádné boudy. Navrhujeme moderní rodinné domy, kvalitní projekty. A já dělám to, co umím – projektuju. A jsem spokojený.“
„Spokojený?“ odsekla. „Od té doby, co ses oženil s Lucií, tě mají její rodiče pevně v hrsti! Přestal jsi myslet sám za sebe!“
„Dost,“ přerušil ji pevně. „Buď budeš respektovat mou ženu i moje rozhodnutí, nebo budeme náš kontakt muset omezit.“
Na druhé straně zavládlo ticho. Nakonec zaznělo strohé: „Jak chceš.“ Hovor skončil.
Ten večer si Radim doma přisedl k Lucii a jemně ji chytil za ruku.
„Víš,“ řekl po chvíli, „u tvého táty se mi pracuje nečekaně dobře. Nemám potřebu někomu dokazovat, že něco umím. Prostě dělám svou práci.“
Lucie ho pevně objala. Poprvé po dlouhých týdnech cítila, že se mohou nadechnout bez napětí.
Následujícího dne, uprostřed jasného dopoledne, když byli oba v zaměstnání, zazvonil u Michaely Starýové někdo nečekaně u branky. Žena poodhrnula záclonu a zadívala se ven, aby zjistila, kdo ji přišel vyrušit.