Michaela Starýová se jen lehce pousmála, aniž by ztratila klid. „Ne, žádní podnikatelé z nás nejsou. Jsme obyčejná rodina. Jen jsme si věci vždycky pečlivě rozmysleli dopředu.“
Na okamžik se mezi nimi rozhostilo ticho. Za okny to zahučelo, vítr se opřel do stromů a rozvlnil závěsy.
„A co byt?“ navázala Květoslava Pražáková a pomalu usrkla čaj, jako by šlo o nezávaznou otázku. „Kde jste bydleli předtím? Ten, ve kterém teď žije Lucie s Radimem… ten je váš?“
Lucie Tesařová sebou nepatrně trhla. Michaela na ni krátce pohlédla a pak odpověděla vyrovnaným hlasem: „Ano, byt je psaný na mě.“ Po krátké pauze dodala: „S manželem jsme si řekli, že nemá smysl, aby mladí platili nájem nebo se zadlužili hypotékou. My jsme se přestěhovali do domu a byt by jinak zůstal prázdný.“
Tchyně na vteřinu ztuhla. Bylo vidět, jak si v duchu přepočítává nově získané informace.
„Takže… není Luciin?“ ujistila se pomalu, skoro obřadně.
„Ne,“ potvrdila Michaela tentokrát o něco pevněji. „Majitelkou jsem já.“
„Aha,“ protáhla Květoslava a sklopila zrak do šálku, přesto jí v očích zablesklo. „Myslela jsem, že už jste ho přepsali na mladé. Víte… jako jistotu do budoucna. Radim je přece šikovný kluk, kariéra se mu slibně rozjíždí.“
Lucii začalo nepříjemně pulzovat ve spáncích. Jistota. Slibná kariéra. Všechno podané jako starostlivost, a přesto z toho čišela vypočítavost.
Zbytek večera se nesl v nucené zdvořilosti. Dalibor Němec si s Miroslavem Moravcem padli do noty téměř okamžitě. Oba milovali rybaření, oba mluvili úsporně a rozuměli si beze slov. Ještě u stolu si domluvili, že příští týden vyrazí společně k vodě. Smích, cinkání skleniček a živá debata naznačovaly, že by klidně poseděli až do noci.
Květoslava však svého muže opakovaně tahala za rukáv. „Miroslave, už bychom měli jít. Nechci, abychom tu seděli příliš dlouho,“ sykla několikrát.
„Ale prosím tě, vždyť jsme teprve začali,“ mávl rukou Miroslav, což ji zjevně dráždilo ještě víc.
Když se konečně zvedli k odchodu, Květoslava se s Lucií sotva rozloučila. Jen krátké kývnutí a pohled, v němž bylo cosi chladného, téměř vyčítavého.
Telefon zazvonil těsně před půlnocí. Lucie už ležela v posteli a snažila se vytěsnit nepříjemné dojmy z večera. Radim si povzdechl, podíval se na displej a odešel do předsíně. Z ložnice k ní dolehl jen jeho tichý pozdrav: „Ahoj, mami.“
Hovor se protahoval. Střídaly se odmlky s tlumeným „mami, nech toho“ a nakonec i s rozhodným „ne, byt prodávat nebudeme“.
Když se vrátil, tvářil se zachmuřeně. V očích měl směs podráždění a rozpaků.
Od toho dne začala Květoslava Pražáková systematicky tlačit. Každý telefonát obsahoval nenápadné, ale bodavé poznámky na adresu snachy. „Radime, opravdu ti takový život vyhovuje? Lucie nemá žádné zázemí, pracuje kdovíkde… Vzpomínáš na Blanku Vacekovou? Ta by pro tebe byla lepší partie. Její otec má přece firmu.“
Jindy přišla řeč na děti. „Neměli byste to zbytečně odkládat. Mládí netrvá věčně.“ A vzápětí další návrh: „Možná by si Lucie mohla s rodiči promluvit, aby byt přepsali na vás oba. Pro klid v rodině.“
Lucii samotné volala jen výjimečně. Neútočila přímo, nevyvolávala hádky, nenarušovala jejich soukromí návštěvami. Místo toho téměř každý večer dlouze hovořila se synem. A po těchto hovorech býval Radim podrážděný, uzavřený, občas si začal všímat věcí, které mu dřív nevadily.
Když se o tom Michaela dozvěděla, pousmála se s nádechem vědoucnosti. „Lucinko, já schválně zdůraznila, že byt je stále psaný na mě. Jinak by Květoslava Pražáková nikdy neukázala svou pravou tvář.“