Jsou rána, kdy se člověk probudí s podivným dojmem, že se svět na okamžik zastavil a čeká, co přijde. Neštěstí ani euforie — jen tušení změny. Přesně takový byl onen únorový pondělek.
Vstala jsem ještě za šera a připravila si kávu. Kuchyní se nesla vůně čerstvě namletých zrn, kterou mísil chlad proudící škvírou pod oknem. Kryštof Němec už seděl u stolu. Hleděl do mobilu, záda shrbená, prsty netrpělivě poklepávaly na desku stolu. V očích měl únavu a cosi odtažitého.
„Lenko Kolářová, musíme si promluvit,“ ozval se po chvíli. „Zítra odjíždím.“
Lžička mi cinkla o porcelán.
„Odjíždíš? Kam?“
„Na jih. Potřebuju slunce, moře… zasloužím si pauzu.“
Sledovala jsem, jak se z hrnku zvedá pára a mizí v prostoru. Dva roky jsme si přece dávali stranou na dovolenou. Na naši společnou. Odepřela jsem si kdeco, dokonce i nový kabát na podzim, jen abychom měli dost.
„A co já?“ zeptala jsem se tiše. „Mně dovolenou neschválili.“
Pokrčil rameny. „Tak si odpočineš později. Já už tu šeď dál snášet nebudu.“
Mluvil klidně, ale pod povrchem bylo cítit podráždění.
„A úspory? Šetřili jsme oba.“
„Taky jsem přispíval,“ utnul mě. „Mám právo rozhodnout, kdy je použiju.“
Zvedl se a zamířil ke skříni. Začal balit kufr. Všimla jsem si nové košile — křiklavé, s velkými listy, úplně mimo jeho obvyklý styl. A plavky, které jsem u něj nikdy předtím neviděla.
„Když zbyde místo v kufru, přivezu ti magnetku,“ utrousil s úšklebkem.
Magnetku. Skvělá náplast na zradu.
Dveře zabouchly a byt pohltilo ticho. Stála jsem uprostřed kuchyně a poslouchala vlastní dech. Snažila jsem se přesvědčit samu sebe, že jsem jen přetažená. Možná je opravdu vyčerpaný. Možná potřebuje být chvíli sám.
Vtom na stole zavibroval telefon. Zapomněl ho doma. Displej se rozsvítil — a já spatřila…