…první řádky zprávy:
„Zajíčku, jsem už na letišti. Počkám na tebe v kavárně…“
Zajíčku. Tak mi neřekl dobrých pět let. Tvrdil přece, že jsme dospělí a tyhle zdrobněliny patří puberťákům, ne lidem s hypotékou a diářem plným schůzek.
Asi za deset minut se zámek znovu ozval. Dveře se rozlétly a on vpadl dovnitř pro zapomenutý mobil. Spatřil mě stát u linky s hrnkem v ruce a podezíravě přimhouřil oči.
„Co tu děláš?“ vyštěkl.
„Bydlím tady,“ odpověděla jsem klidněji, než jsem se cítila. „A ty ses pro co vrátil?“
Bez dalšího slova popadl telefon, zkontroloval displej a pak mě letmo pohladil po vlasech, jako by chtěl zahladit nepříjemný dojem.
„Nedělej scény. Až se vrátím, něco ti přivezu.“
Vzápětí byl pryč.
Zůstala jsem tam sama. Srdce mi bušilo až v krku a každý úder bolel.
Po půlhodině jsem už seděla v taxíku směr letiště. Potřebovala jsem vidět pravdu na vlastní oči. Vědět, kdo na něj čeká.
Terminál byl plný světla, hlasů a vůně kávy smíšené s drahými parfémy. A mezi tím vším stál Kryštof Němec. U přepážky držel za ruku dívku, mohlo jí být sotva pětadvacet. Štíhlá, s lesklými vlasy splývajícími po zádech. Tvář měla přitisknutou k jeho rameni a usmívala se tak samozřejmě, jako by tam patřila odjakživa. Na sobě měla tu košili, kterou jsem ráno zahlédla v jeho kufru.
Něco jí pošeptal a oba se rozesmáli.
V tu chvíli se svět zastavil. Vzduch zhoustl, těžký jako med. Chtěla jsem k nim přistoupit, křičet, ptát se. Nohy mě ale neposlouchaly. Jen jsem sledovala, jak míří k odletové bráně — on s mojí láskou a penězi, ona s jeho sliby.
Když zmizeli za skleněnými dveřmi, vyšla jsem ven. Posadila se na studenou lavičku. Z nebe padal sníh, vločky mi tálly na řasách. Neplakala jsem tiše. Hrudník se mi otřásal vzlyky, jako by mi z něj někdo vyrval všechno živé.
Lidé kolem mě chodili obloukem. Jen jeden muž se zastavil.
„Slečno, jste v pořádku?“
Zvedla jsem k němu oči. Asi pětačtyřicet, obnošený kabát, unavená tvář, ale pohled překvapivě laskavý.
„Já?“ pousmála jsem se hořce. „Mně už nic nepomůže.“