„Kam zmizel ten sýr? Včera večer jsem přece koupila celý kus, skoro čtyřicet deka. Brala jsem ho schválně na ranní sendviče, abych nemusela nic vařit.“
Lenka Mlynářová stála u otevřené lednice a cítila, jak se jí v hrudi zvedá tiché, ale vytrvalé rozhořčení. Studený vzduch z polic jí ovanul tvář, přesto měla tváře rozpálené. Na prostřední přihrádce, kde ještě předchozí večer ležel pevný hranol sýra ve žlutém obalu, teď zůstala jen osamělá půlka citronu a malá sklenička s posledními zbytky rajčatového protlaku.
„Nezapomněla jsi, že jsi ho snědla?“ ozval se z obýváku Martin Čermák, který před odchodem do práce zoufale hledal druhou ponožku. „Nebo jsem si ho vzal já v noci… i když vlastně ne, byl jsem jen pro vodu. Leni, vždyť je to jen sýr. To z toho chceš dělat drama? Tak se snědl, no.“
Lenka pomalu zavřela dveře lednice. Tiché klapnutí v ranním tichu zaznělo nepřiměřeně hlasitě. Nešlo o sýr. Ani o salám, který se „vypařil“ před třemi dny. Dokonce ani o drahou sklenici rozpustné kávy, která se během jejich pracovní doby záhadně ztenčila na polovinu. Šlo o něco jiného – začínala pochybovat sama o sobě. Naprosto jasně si vybavovala, jak nákup vyndávala z tašek, jak potraviny pečlivě ukládala do polic a plánovala jídla na celý týden. A pak se věci ztrácely. Nenápadně, po troškách, ale vytrvale.
„Martine, půl kila sýra bych přes noc nesnědla ani já, ani ty,“ vešla do pokoje a utírala si ruce do utěrky. „To bychom sotva dýchali. Tady se děje něco jiného.“
Martin mezitím vytáhl ponožku zpod gauče a s povzdechem si ji natahoval. Byl to v zásadě hodný chlap – pracovitý, klidný, vyhýbal se hádkám. Jedinou slabinou, kterou sám považoval za ctnost, byla jeho matka, Hana Kratochvílová.
„Zase začínáš?“ podíval se na ni unaveně. „Co tím naznačuješ? Že nám tu straší? Nebo že máma něco bere? Prosím tě. Je v důchodu, má svoje. Chodí sem jen zalít kytky a dát žrádlo Míše, když jsme v práci. Pomáhá nám. A ty…“
„Já nic netvrdím,“ skočila mu do řeči, ačkoli přesně to měla na jazyku. „Jen je zvláštní, že se věci ztrácejí vždycky ve dnech, kdy se tu zastaví. Minulé úterý kus uzeniny. Ve čtvrtek kuřecí prsa, která jsem rozmrazila na řízky. A teď sýr.“
„Třeba to jen přerovnala,“ pokrčil rameny a zapínal si košili. „Nebo to odnesla Míša?“
„Kocour otevřel lednici, vybalil vakuově zabalený sýr a schoval ho? Martine, trochu přemýšlej.“
„Nestíhám, přijdu pozdě,“ políbil ji na tvář, očividně toužil rozhovor ukončit. „Večer ti koupím nový. Nedělej z toho vědu. Máma by se rozdala, je to zlatý člověk. A ty ji podezíráš z krádeže. To není hezké.“
Když za ním zaklaply dveře, Lenka si bezmocně sedla na stoličku v předsíni. Opravdu se cítila provinile. Hana Kratochvílová působila jako neškodná stařenka: obnošený kabát, pletený baret, věčné řeči o vysokém tlaku a drahých lécích. Bydlela o dům dál a měla od jejich bytu klíče – „pro jistotu“, jak tehdy rozhodl Martin. Zpočátku to Lence přišlo rozumné. Co kdyby praskla trubka nebo zapomněli vypnout žehličku? Jenže v poslední době byly tyto „náhodné“ návštěvy čím dál častější.
Lenka pracovala jako účetní ve velké stavební společnosti. Byla zvyklá mít ve věcech pořádek a přesnost měla v krvi. Možná právě proto ji to tak znepokojovalo – čísla jí vždycky musela sedět. S Martinem šetřili na nové auto, takže rozpočet na jídlo měli přesně spočítaný. A přesto se během posledních dvou měsíců tahle položka podivně nafoukla. Peníze mizely a lednice přitom zůstávala podezřele prázdná.
Ten večer se zastavila v supermarketu. Cenovky ji bodaly do očí. U pultu s masem dlouho vybírala pečenou šunku, protože Martin miloval ranní chleba s masem. Nakonec sáhla po menším kousku. Šetřit musela hlavně na sobě – místo oblíbeného jogurtu vzala obyčejný kefír, místo lososa levnější rybu.
Doma nákup pečlivě uložila. Tentokrát se rozhodla pro malý pokus. Vzala fix a na dno skleničky s drahou paštikou i na obal másla udělala drobounké tečky, sotva postřehnutelné. Připadala si trochu pošetile, skoro jako dítě hrající si na detektiva, ale potřebovala jistotu. Potřebovala důkaz, že si všechno nevymýšlí.
Následující dva dny byl klid. Hana Kratochvílová se u nich neukázala.