„Nečekáme nějakou návštěvu?“ podivil se Martin Čermák, když si prohlížel přeplněné police.
Lenka Mlynářová se jen lehce pousmála. „Kdepak. Řekla jsem si, že už nebudeme šetřit na jídle. Dostala jsem malou odměnu v práci, tak jsem si udělala radost.“
Byla si jistá, že tahle informace k Haně Kratochvílové doputuje. Martin své matce vykládal všechno – radosti i maličkosti – aniž by tušil, že jí tím nevědomky dává přesný přehled o jejich domácnosti.
Večer se její předpoklad potvrdil. Z obýváku slyšela, jak Martin do telefonu nadšeně říká: „Jo, Lence přišla prémie, tak nakoupila samé dobroty. Máme skvělé maso, zítra chce dělat guláš. Kdybys šla kolem, stav se, rádi tě pohostíme.“
V pondělí ráno odešli oba do práce. Lenka ještě přede dveřmi aktivovala kameru a po zbytek dne byla jako na trní. Nedokázala se soustředit, každou chvíli kontrolovala hodinky. Už tam byla? Nebo teprve přijde?
Martin jí během dne poslal vtipný obrázek a psal, jak se těší na večeři. Měla ho ráda a bodlo ji u srdce, protože věděla, že večer přijde tvrdé vystřízlivění.
Domů dorazili společně. Ve vzduchu se vznášela těžká, nasládlá vůně známého parfému – „Rudá Moskva“, který jeho matka používala léta.
„Tak tu byla máma,“ zazubil se Martin. „Určitě zalila kytky.“
Lenka beze slova zamířila do kuchyně. Lednici zatím ignorovala. Místo toho si přisunula malý žebřík, vyšplhala nahoru a opatrně sundala ukrytou kameru.
„Co to vyvádíš?“ zůstal stát Martin ve dveřích. „Ty jsi tam vážně dala kameru? To už přeháníš! To je snad šílené – sledovat vlastní mámu!“
„Jestli je všechno v pořádku, nemáš se čeho bát,“ odpověděla klidně, i když se jí prsty lehce třásly. „A pokud ne… měl bys to vidět na vlastní oči.“
Paměťovou kartu zasunula do notebooku. Martin jí stál za zády, napjatý a rozzlobený. Byl přesvědčený, že Lenka propadla podezíravosti.
Na obrazovce se objevila jejich kuchyň s časem 11:30.
Dveře se otevřely a do záběru vstoupila Hana Kratochvílová. Neměla na sobě domácí oblečení, ale kabát. V rukou držela dvě velké kostkované nákupní tašky.
Nejprve skutečně zamířila k parapetu a prstem zkontrolovala hlínu ve fíkusu. Martin si odfrkl. „Vidíš? Říkal jsem ti to.“
Jenže místo aby vzala konvičku, otočila se přímo k lednici a otevřela ji.
Kamera zachytila, jak se jí po tváři rozlil spokojený úsměv. Tašky položila na zem a začala bez spěchu přesouvat obsah polic do svých zavazadel.
Nejdřív zmizel kus sýra. Pak balíček uzenin. Následovalo hovězí – chvíli ho potěžkala v ruce, jako by odhadovala cenu, a pak ho přidala k ostatnímu.
„Mami…“ vydechl Martin. Hlas se mu zlomil.
Hana pokračovala. Do tašky přibyla i pstruhová fileta, máslo a část zeleniny ze spodní zásuvky. Polovinu rajčat a okurek shrnula bez zaváhání.
Tím to ale neskončilo. Zavřela lednici a pustila se do skříněk. Vzala čaj, kávu, bonboniéru, kterou Lenka koupila k víkendové kávě, a dokonce i načatý balík pracího prášku z rohu místnosti.
„Na co jí je prášek?“ zašeptal Martin otřeseně. „Minulý týden jsem jí kupoval pětikilové balení…“
Na záznamu bylo vidět, jak si lup pečlivě srovnává a s námahou zapíná zipy. Tašky byly zjevně těžké. S povzdechem je zvedla, ale ještě než odešla, vytáhla z kapsy nakousnuté jablko, položila ho na stůl a z misky přesypala sušenky do kapsy kabátu.
Pak zhasla a zmizela za dveřmi.
Video skončilo.
V kuchyni zavládlo ticho, které rušil jen monotónní zvuk lednice – znovu téměř prázdné.
Martin přešel k oknu a posadil se na parapet. Hlavu měl sklopenou, čelisti napjaté. Lenka viděla, jak se mu třesou svaly na tváři. Obraz dokonalé, obětavé matky, který si v sobě roky hýčkal, se mu právě rozpadal.
„Ona nás okrádá,“ pronesl nakonec ochraptěle. „Ne proto, že by neměla co jíst. Prostě si bere, co chce. Jako kobylky na poli.“
„Je přesvědčená, že na to má nárok,“ odpověděla tiše Lenka. „Co je tvoje, považuje za svoje. A já jsem tu jen někdo navíc.“