Třetí den po jejím malém „značkovacím“ pokusu proběhl bez jakéhokoli incidentu. Hana Kratochvílová se jen krátce ozvala telefonem a dlouze si postěžovala na proměnlivé počasí a bolavá kolena. V bytě bylo všechno na svém místě. Lenka Mlynářová si dokonce začala namlouvat, že možná opravdu přehání a že za vším stojí jen její vyčerpání a roztěkanost.
V pátek dopoledne však zazvonil telefon znovu.
„Leničko, zdravím tě,“ ozval se na druhém konci medově vláčný hlas. „Dneska mám cestu kolem, musím do lékárny. Říkala jsem si, že bych se u vás na chvilku zastavila a zalila květiny. Martin mi vyprávěl, že ten váš fíkus nějak chřadne. To by byla škoda.“
„Paní Kratochvílová, zalévala jsem ho včera,“ namítla Lenka opatrně.
„Ale prosím tě, ty jsi pořád v jednom kole. Kytky potřebují péči a zkušenou ruku,“ nenechala se odbýt tchyně. „Neboj, budu tam jen minutku. Všechno potichu. A kdybych vám rovnou uvařila polévku?“
„To opravdu není nutné, doma máme dost jídla,“ odpověděla Lenka pevně. Představa, že by se jí někdo přehraboval v kuchyni, jí byla krajně nepříjemná.
„Jak myslíš, děvče. Tak já běžím. Hezký den.“
Zbytek pracovní doby Lenka proseděla jako na trní. Tabulky na monitoru se jí slévaly před očima, čísla nedávala smysl. V hlavě se jí promítal obraz, jak se dveře jejich bytu tiše otevřou náhradním klíčem. Co tam Hana Kratochvílová vlastně dělá? Opravdu jen zamíří ke květinám? Nebo otevírá skříňky, nahlíží do zásuvek a kontroluje lednici?
Když se odpoledne vrátila domů, ani si nesundala kabát a zamířila rovnou do kuchyně. Srdce jí bušilo až v krku.
Po otevření lednice jako by na ni dýchl chladný průvan prázdna.
Pečená šunka byla pryč. Zmizelo máslo – to s její nenápadnou tečkou. Z plata vajec zůstaly jen dva kusy. A co ji zasáhlo nejvíc, byla prázdná mezera v zadní části police, kam si schovala skleničku červeného kaviáru koupeného ve slevě na Silvestra. Ukryla ji za zavařené okurky, aby ji nikdo hned neviděl. Teď tam nebylo nic.
Lenka si bezmocně sedla na židli a zakryla si tvář dlaněmi. Tohle už nebyla náhoda ani domněnka. Bylo to očividné. Drzé. A ponižující. Jenže jak to vysvětlit Martinovi? Neměla žádný nezpochybnitelný důkaz. Hana Kratochvílová by všechno popřela. Mohla by tvrdit, že si Lenka plete dny, že potraviny sama spotřebovala, nebo že žádný kaviár nikdy nekoupila.
Večer se rozhovor nevyhnutelně otevřel.
„Martine, zmizelo maso. A máslo. A kaviár,“ řekla tiše, když seděli u večeře. Místo plánované pečeně musela narychlo uvařit těstoviny, protože hlavní suroviny se prostě vypařily.
Martin položil příbor na stůl a zamračil se. „Zase? Leni, tohle už začíná být divné. Neměla bys zajít k doktorovi? Co když jsi jen přetížená? Jak by se mohl ztratit kaviár?“
„Dnes tu byla tvoje maminka.“
„Ano, zalít květiny,“ odsekl. „Chceš naznačit, že by moje máma, bývalá učitelka, kradla jídlo vlastnímu synovi? Proč by to dělala? Má důchod. A já jí každý měsíc posílám peníze.“
Lenka ztuhla. „Posíláš? Kolik?“
Martin uhnul pohledem. „Tak… pět, někdy sedm tisíc. Na léky a nájem. Je sama.“
„Pět až sedm tisíc?“ zopakovala nevěřícně. „Máme hypotéku. Už tři roky jsme nebyli na dovolené. A ty jí dávááš peníze, aniž bys mi to řekl?“
„Je to moje matka!“ vybuchl. „Nemusím se zpovídat z každé koruny, kterou jí pošlu. A přestaň ji obviňovat. Jestli zapomínáš nebo neumíš hospodařit, nesváděj to na ostatní!“
Tu noc si poprvé po dlouhé době nepopřáli dobrou noc. Lenka ležela ve tmě, sledovala obrys stropu a poslouchala Martinovo dotčené oddechování. V hrudi jí pomalu tuhla odhodlanost. Nestačilo mít podezření. Potřebovala něco, co bude nevyvratitelné. Důkaz, proti kterému nepůjde nic namítnout.
V sobotu zamířila do obchodu s elektronikou. Dlouho debatovala s prodavačem o možnostech malých bezpečnostních kamer. Chtěla zařízení nenápadné, s nahráváním na paměťovou kartu a pohybovým senzorem.
„Tahle by vám mohla vyhovovat,“ ukázal jí mladík v jasně žlutém tričku drobný černý přístroj. „Natáčí v HD, zachytí i zvuk a na baterii vydrží několik dní. Schováte ji třeba na polici mezi dekorace.“
Doma, zatímco byl Martin v garáži, se pustila do instalace. Nejvhodnější místo našla nahoře na kuchyňské lince, kde stály staré vázy a nepoužívaný porcelánový servis. Kameru zasunula mezi cukřenku a dózu s kořením a objektiv nenápadně nasměrovala k lednici a části pracovní desky. Zespodu nebylo vidět nic podezřelého, ale výhled byl dokonalý.
Teď už zbývala jen návnada.
V neděli před Martinovýma očima demonstrativně naplnila lednici až po okraj. Přinesla kvalitní uzeniny, velký kus sýra, čerstvé hovězí, filet z pstruha, hrozny, pomeranče i bonboniéru.
Martin se zastavil ve dveřích kuchyně a překvapeně nadzvedl obočí. „To máme nějaký zvláštní důvod k oslavě?“