„Nemohli byste se prosím neplést do záběru? Postavte se někam stranou, třeba za ten sloup, kazíte kompozici,“ utrousil Petr Mlynář skrz zuby a s patrným odporem odsunul mého otce od bohatě zdobené květinové brány.
Táta, Ladislav Kovář, na něj nechápavě zamrkal. Nervózně si popotáhl rukávy svého jediného svátečního saka, které ho táhlo v ramenou a bylo mu očividně těsné. Maminka, Libuše Šimonová, stála vedle něj a rozpačitě si pohrávala s páskem staré kožené kabelky. Ti dva lidé, kteří ze sebe kvůli dnešku vydali poslední zbytky sil i úspor, poslušně ustoupili o krok dozadu a schovali se za rozměrné květináče s růžemi.
Petr si uhladil dokonale padnoucí smoking, upravil klopu a sebejistě objal svou matku. Růžena Rychlýová, obtěžkaná masivními zlatými šperky, nasadila povýšený výraz a nastavila tvář fotografovi, kterého si objednala z nějakého módního studia.
Letní vedro rozpálilo asfalt na parkovišti luxusního venkovského resortu doběla. Ve vzduchu se mísil pach laku na vlasy, výfukových plynů drahých aut a přeslazeného dortového krému. Stála jsem uprostřed toho všeho, sevřená v těsném korzetu, sotva jsem popadala dech, a dívala se na profil muže, za kterého jsem se před patnácti minutami provdala. A právě tehdy mi došlo, jak hluboce jsem se mýlila.
Když jsme se s Petrem poznali, působil na mě jako ztělesnění jistoty. Narazili jsme na sebe v hobbymarketu. Nemohla jsem pohnout vozíkem naloženým těžkými dlaždicemi, a on bez váhání přistoupil, pevně uchopil madlo a s lehkostí ho rozjel. Rozhodný, energický, vždy přesvědčený o tom, že ví, co je správné. Pro mě, dceru soustružníka a zdravotní sestry, představovala jeho průbojnost symbol dospělosti a odpovědnosti.
Skutečná tvář budoucí tchyně se však ukázala už při oficiální návštěvě u nás doma. Růžena Rychlýová, majitelka sítě lékáren, byla zvyklá vydávat pokyny, nikoli vést dialog. Do našeho malého, ale pečlivě udržovaného bytu, kde voněl maminčin poctivý boršč, vstoupila s výrazem kontrolorky z hygieny.
„Máte tu nějak přítmí,“ poznamenala místo pozdravu a kriticky přejela pohledem po starších tapetách. „Petr by se tu asi sotva otočil.“
U stolu téměř nic neochutnala. Talíř s domácí aspikem odsunula stranou, z luxusní kabelky vytáhla tlustý diář a rázně ho položila na stůl.
„Tak tedy, milí příbuzní,“ spustila a dlouhým nalakovaným nehtem poklepávala o desku. „Svatba mého jediného syna se uskuteční v klubu Lesní koruna. Dorazí tam obchodní partneři i lidé z úřadu, které potřebuji mít na své straně. Počítáme zhruba se sto čtyřiceti hosty.“
Otci zaskočil čaj. Maminka sklopila zrak ke svým unaveným rukám.
„Paní Rychlýová,“ řekl táta klidně, ale pevně, „jsme obyčejní lidé. S dětmi jsme mluvili o skromné oslavě v menší restauraci jen pro rodinu a nejbližší přátele. Takovou velkou akci si finančně dovolit nemůžeme. Na to nemáme našetřeno.“
„Ale prosím vás,“ mávla rukou a její těžké náramky hlasitě zacinkaly. „Dobře vím, jaké jsou vaše možnosti. Proto většinu nákladů vezmu na sebe.“