„Od vás chci jen uhradit polovinu pronájmu sálu a kuchyně,“ pokračovala Růžena Rychlýová s chladným úsměvem. „Výzdobu, moderátora i program zařídím a zaplatím já. Přece nechcete, aby před mými známými působila vaše dcera jako nějaká chudinka.“
Ještě ten večer jsem si to s Petrem Mlynářem vyříkala. Vlastně – pokusila jsem se. Seděl u televize, ani se na mě nepodíval, zatímco jsem mezi vzlyky vysvětlovala, že netoužím po přehlídce cizích lidí a okázalosti.
„Lenko, prosím tě, nedramatizuj,“ utrousil znuděně, oči přilepené k obrazovce. „Máma ví, co dělá. Přijdou důležití lidé, kontakty se hodí. Jeden večer to vydržíš a pak z toho budeme těžit.“
Přípravy mě semlely. Růžena dohlížela na každý detail, jako bych byla loutka v jejích rukou. Moje lehké, splývavé šaty smetla ze stolu bez milosti a dotlačila mě ke koupi těžké, přezdobené róby s vlečkou, ve které jsem sotva dýchala. „Takhle vypadá úroveň,“ pokyvovala spokojeně hlavou v salonu. „To tvoje předtím připomínalo lacinou košilku.“
Nejhorší rána ale přišla tři dny před svatbou.
Pozdě večer zavolala mamince – Libuši Šimonové. V jejím hlase zněla falešná starostlivost.
„Libuško, zlatíčko, nastal problém… Finanční úřad mi dočasně zablokoval firemní účty. Než se to vyřeší, nemám k dispozici ani korunu. Restaurace však požaduje doplatek za hostinu, jinak vše zruší. Budete to muset uhradit celé.“
„Celé?“ mamce přeskočil hlas. „To je přece obrovská částka. My to nezvládneme…“
„Pak tedy obvolejte hosty a svatbu odvolejte,“ pronesla Růžena bez špetky emocí. „Klidně jim vysvětlete, že rodiče nevěsty nesehnali peníze na oslavu vlastní dcery. Uvidíme, jak se vám potom bude dívat lidem do očí.“
Tu noc byla naše kuchyně cítit léky a beznadějí. Rodiče seděli pod slabou žárovkou a mlčeli. Ráno táta beze slova vytáhl složku s dokumenty k jediné věci, kterou jsme měli – k malé chatě, kterou patnáct let budoval vlastníma rukama. Odjel do banky a zastavil ji kvůli úvěru s drtivými podmínkami.
„Tati, prosím, nedělej to. Zrušme to všechno,“ brečela jsem, když jsem viděla, jak zestárl během jediné noci.
„Ne,“ odpověděl pevně a založil smlouvu do desek. „Moje dcera se vdá se ctí. Nedovolím, aby si o nás někdo otíral boty.“
Petr na mé výčitky reagoval jen podrážděným povzdechem. „Co s tím mám asi dělat? Máma má teď potíže. Tvůj táta to vyřešil, tak super. Stejně to splatíme z obálek od hostů. Proč tolik vyšiluješ?“ V jeho hlase nebyla ani stopa vděčnosti, žádné pochopení pro to, že starší muž kvůli jeho pohodlí riskoval střechu nad hlavou.
A teď jsem stála na rozpálených schodech luxusní restaurace a sledovala, jak ten samý muž odstrkuje mého otce stranou, jako by překážel.
„Petře,“ oslovila jsem ho tiše, a přitom cítila, jak se ve mně rozlévá mrazivý klid. „Uvědomuješ si, co jsi právě udělal?“
„Ale no tak,“ mávl rukou. „Podívej se na něj – má zmačkané sako a vedle mámina vedení vypadají jako příbuzní z venkova. Nejdřív se vyfotíme v reprezentativní sestavě s maminčinými kolegy a pak si klidně uděláme pár snímků s vašimi, aby měli něco do rodinného alba.“