Otec, který si za celý život vypěstoval obdivuhodnou sebekontrolu, vykročil vpřed.
„Mladý muži,“ pronesl klidně, ale v hlase mu zazněla tvrdost oceli. „Celá tahle slavnost byla uhrazena z našeho účtu. Do poslední koruny. Máme tedy plné právo stát tam, kde uznáme za vhodné.“
„Proboha, přestaňte nám to pořád omlacovat o hlavu!“ vybuchl Petr Mlynář. Vztek mu zkřivil rysy. „Pořád jen fňukáte a kazíte náladu!“
Bez varování do otce strčil. Dlaň mu vrazil do hrudi tak prudce, až táta na kluzkých mramorových schodech zavrávoral. Jen taktak udržel rovnováhu. Petr se napřáhl znovu, ale tentokrát mu otec pevně sevřel zápěstí a zastavil ho v půli pohybu.
„Petříčku, nenech se vyprovokovat!“ zapištěla Růžena Rychlýová a probodávala mé rodiče pohledem plným pohrdání. „Sami se cpou, kam nepatří. Venkov, žádné vychování!“
Dívala jsem se na muže, s nímž jsem měla sdílet každé ráno. Na jeho tvář pokřivenou zlostí. Na jeho matku, která si zjevně užívala vlastní povýšenost. A pak na své rodiče, které právě někdo veřejně ponížil — za jejich vlastní peníze.
Pomalu jsem si stáhla snubní prsten z prstu. Na slunci se krátce zaleskl a pak s tichým cinknutím dopadl na mramor. Kutálel se dolů po schodech a zastavil se u naleštěných bot slavnostně oblečených hostů.
„Lenko, co to děláš?“ vydechl Petr a vykročil ke mně. „Okamžitě ho zvedni. Všichni se dívají.“
„Ať se dívají,“ odpověděla jsem zcela klidně, hlas pevný a zřetelný. „A vy se laskavě přestaňte plést do mého života.“
Otočila jsem se k vedoucímu restaurace, který z prahu ohromeně sledoval celou scénu.
„Dobrý den. Rezervace je vedená na jméno mého otce, je to tak?“
„Ano… celá částka byla uhrazena panem Ladislavem Kovářem,“ přikývl nejistě muž v tmavém obleku.
„Výborně. V tom případě se hostina ruší. Žádná svatba nebude.“
Davem projel šokovaný šum. Růžena Rychlýová zalapala po dechu, jako by jí někdo vyrazil vzduch z plic.
„Cože to znamená — ruší?!“ zaječela, zcela bez noblesy. „Máme připravenou plněnou rybu, teplé chody, rolády! Přijeli významní hosté!“
„Tak ať si ti významní hosté zajdou někam na oběd,“ pronesla jsem bez jediné emoce. Poté jsem znovu oslovila vedoucího: „Veškeré jídlo — studené mísy, maso, ryby, saláty, sýry i neotevřené lahve — zabalte do plastových boxů s sebou. Máte na to hodinu. Můj otec to zaplatil, takže si odvezeme, co nám patří.“
„Lenko, zbláznila ses?“ Petr se mě pokusil chytit za paži, ale otec mu vstoupil do cesty.
„Dej ty ruce pryč,“ řekl tiše, avšak nekompromisně. „A k mé dceři se už ani nepřibližuj.“
„Na to nemáte právo! To je krádež!“ křičela Růžena a rozhazovala rukama. „Tohle je naše oslava!“
„Oslava patří těm, kdo ji zaplatili, paní Rychlýová,“ odpověděla jsem jí chladně. „A vy jste sotva dali dohromady zálohu. Strýci Pavle Čermáku!“ zavolala jsem na maminčina bratra, který se živil rozvozem nábytku a přijel na slavnost svou pracovní dodávkou.