…knihy srovnané podle jejího vlastního klíče a okno pootevřené přesně na šířku dlaně.
Zároveň ale nebyla jen přísná stará dáma. Dokázala být podnětná. Denně četla několik hodin — české, francouzské i anglické autory. Někdy si předčítala sama pro sebe polohlasem, jindy mi knihu podala a požádala, abych pokračovala já.
Třetího dne, když jsem dočetla kapitolu z Maupassanta, mě pozorně sledovala.
„Máte příjemný přednes,“ poznamenala uznale. „Studovala jste něco podobného?“
„Pedagogickou fakultu. Český jazyk a literaturu.“
„A proč nestojíte před tabulí?“
„Stála jsem. Dvanáct let. Pak školu sloučili s jinou a já skončila v kanceláři u překladů.“
„Z francouzštiny?“ zvedla obočí.
„Převážně ano.“
Zkoumala mě o něco déle než obvykle, jako by si mě nově zařazovala.
„Francouzsky tedy skutečně umíte?“
„Čtu a překládám bez problémů. Mluvení pokulhává, ale rozumím.“
Přikývla. „To je dobrá věc. Jazyky se vždycky hodí.“ A téma tím uzavřela.
Čtvrtý den dorazil Martin.
Neobjevoval se často — dvakrát týdně, někdy ani to ne. Zdržel se sotva půl hodiny, poseděl u babičky, prohodil pár vět a zase zmizel. V jeho přítomnosti se Marcela nepatrně změnila. Napětí v jejím hlase bylo sotva postřehnutelné, ale zpětně jsem si uvědomila, že tam bylo.
Ten den jsem přinesla čaj právě ve chvíli, kdy spolu mluvili zvýšeným tónem.
„Martine, prosím tě,“ naléhala Marcela, „zavolej mu. Jen mu vyřiď, že já…“
„Už jsme to řešili,“ skočil jí do řeči. „Ne.“
„Má právo to vědět.“
„Rozhodl se dávno.“
„Před dvaceti lety. Lidé se mění.“
„Řekl jsem ne.“
Položila jsem tác tiše na stolek u dveří a vytratila se. Rodinné spory nejsou nic výjimečného — liší se jen kulisy.
Večer jsem šla kolem pracovny v přízemí a zaslechla Martinův hlas. Telefonoval. A mluvil francouzsky.
Nezastavila jsem se okatě. Jen jsem zpomalila.
„…elle va très mal. Le médecin parle de deux mois, peut-être moins…“
Je na tom velmi špatně. Lékař odhaduje dva měsíce, možná méně.
„…je sais que tu voudrais venir, mais ce n’est pas raisonnable…“
Vím, že bys chtěl přijet, ale není to rozumné.
„…oui, elle demande après toi. Tous les jours…“
Ano, ptá se na tebe. Každý den.
Došla jsem až na konec chodby a opřela se o zeď. Srdce mi bušilo hlasitěji, než by mělo.
Každý den se na něj ptá. A přitom tvrdil, že volat nebude.
Ráno jsem Marcele česala vlasy. Ten rituál měla ráda — říkala, že jí pomáhá urovnat si myšlenky.
„Paní Marcelo,“ začala jsem opatrně, „máte kromě rodičů Martina ještě další děti?“
Pod přikrývkou se lehce napjala.
„Proč se ptáte?“
„Jen tak.“
„Jen tak?“ zopakovala pomalu. „Slyšela jste něco?“
V zrcadle jsem zachytila její pohled.
„Rozumím francouzsky,“ řekla jsem klidně.
Dlouhé ticho. Vítr venku hnal po obloze potrhané mraky.
„Takže jste slyšela,“ konstatovala nakonec.
„Útržky. Nechtěla jsem odposlouchávat.“
„Posaďte se, Veroniko.“
Odložila jsem hřeben a usedla na kraj postele.
„Mám syna,“ začala. „Staršího. Jmenuje se David. Před dvaceti lety odjel do Francie a už se nevrátil. A měla jsem i dceru — mladší, z manželství se Stanislavem. Zemřela před deseti lety. Martin je její syn.“
„S Davidem jste se rozešli ve zlém?“
„Jeho otec, můj první muž, mu tehdy postavil podmínku: buď Francie, nebo rodina. Já už několik let žila se Stanislavem a David to bral jako zradu.“
„A vy jste se tak cítila?“
Podívala se na mě překvapeně, jako by tu otázku od nikoho nečekala.
„Někdy,“ přiznala tiše. „Hlavně v noci.“
„Martin ví, že byste ho chtěla vidět?“
„Ví. Tvrdí mi, že mu volá a předává moje vzkazy.“ Odmlčela se. „Jenže…“
„Volá mu,“ přerušila jsem ji jemně.
Zvedla hlavu.
„Slyšela jsem ten hovor. Říkal, že se na Davida ptáte každý den. A že David chce přijet.“
Vzduch jako by se napnul.
„Chce přijet,“ zopakovala sotva slyšitelně.
„Ano.“
„A Martin?“
„Řekl, že to není dobrý nápad.“
Zavřela oči a dlouho mlčela.
„Proč mi to říkáte?“ zeptala se nakonec.
„Protože jste mi hned první den řekla, že nesnášíte lži.“
Rozhovor s Martinem proběhl ještě téhož večera. Přijel nečekaně, mimo obvyklý den. Tušila jsem, že mu babička volala.
Našel mě v kuchyni.
„Řekla jste jí o tom telefonátu.“
Nebylo to tázání.
„Ano.“
„Uvědomujete si, že jste překročila hranici?“
„Možná.“
Posadil se naproti mně na stoličku a zadíval se, jako bych byla složitý příklad.
„Najali jsme vás, abyste se starala o nemocnou ženu, ne abyste zasahovala do našich rodinných věcí.“
„Najali jste mě, abych se o ni starala. Ne abych jí lhala.“
Chvíli bylo ticho.
„Berete si na sebe příliš,“ řekl nakonec.
„Možné to je,“ přikývla jsem. „Ale ona umírá. A chce vidět svého syna.“