Marcela natáhla ruku a lehce stiskla tu mou. Její dotek byl překvapivě jemný, skoro křehký.
„Jste statečná,“ pronesla tiše.
Zavrtěla jsem hlavou. „To bych neřekla. Spíš jsem neměla na výběr.“
„Právě v tom to je,“ pousmála se. „Když člověk nemá kam ustoupit, ale přesto se nerozpadne.“
Zůstaly jsme chvíli potichu.
Pak náhle poznamenala: „Martin vás pozoruje.“
„Paní Marcelo…“
„Zrak mi ještě slouží,“ odpověděla s náznakem pobavení. „A netvrďte mi, že jste si toho nevšimla.“
Neodpověděla jsem.
„Je sám,“ pokračovala. „Vždycky byl. O mámu přišel jako kluk, to už jsem vám říkala. Uzavřel se do sebe a naučil se všechno zvládat bez cizí pomoci.“ Odmlčela se. „Stanislav zemřel před čtyřmi lety. Na pohřbu Martin neprolil ani slzu. Viděla jsem, jak ho to drtí — a přesto nic.“
„Každý truchlí jinak,“ namítla jsem opatrně.
„Možná. Jenže on truchlil sám.“ Zavřela oči. „Bojím se, že až tu nebudu, zůstane sám zase.“
„Nemůžu to za něj vyřešit,“ hlesla jsem.
„To ani nemáte,“ přikývla. „To je jeho úkol. Jen jsem vám řekla, co vidím.“
Ten večer se Martin zdržel déle než obvykle. Marcele se přitížilo, museli zavolat lékaře. Nakonec to nebylo nic náhlého — jen slabost těla, které už pomalu ztrácelo sílu. Doktor odjel, David zůstal u postele a Martin vyšel před dům.
Všimla jsem si, že si v předsíni zapomněl kabát, a donesla mu ho.
„Je chladno,“ poznamenala jsem.
Vzal si ho a přehodil přes ramena, aniž by si ho oblékl.
„Myslíte,“ začal a díval se někam do tmy, „že ví… že jí zbývá málo času?“
„Ano,“ odpověděla jsem po chvíli. „Myslím, že to tuší. A smiřuje se s tím.“
„Smiřuje,“ zopakoval tiše. „Nevím, jak se to dá.“
„Asi se k tomu člověk musí postupně dopracovat. Nejde to najednou.“
„Já na to připravený nejsem.“
Ta věta zazněla tak prostě a bezbranně, až mě bodlo u srdce.
„Nikdo není,“ řekla jsem.
„Ztratila jste někoho blízkého?“
„Oba rodiče. Maminku před sedmi lety, tatínka před třemi.“
„A jak jste to zvládla?“
Pokrčila jsem rameny. „Prostě jsem pokračovala. Nic jiného dělat nejde.“
Podíval se na mě. V šeru působil jeho obličej méně tvrdě, rysy nebyly tak přísné.
„Jsem rád, že jste tady,“ řekl. „Možná to zní zvláštně.“
„Nezní,“ odpověděla jsem.
Chvíli jsme stáli vedle sebe mlčky. Obloha byla jasná, plná hvězd — v listopadu v tomhle městě vzácnost.
„Našla jste si už bydlení?“ zeptal se náhle.
„Zatím ne. Nebyl čas.“
„Nespěchejte,“ pronesl pomalu. „Tedy… s hledáním. Můžete tu zůstat, jak dlouho bude potřeba.“
Poděkovala jsem. On se dál díval vzhůru.
Marcela odešla tiše, začátkem prosince. Usnula a už se neprobudila. David byl u ní téměř nepřetržitě, v posledních dnech sotva opouštěl její pokoj. Když jsem toho rána přišla, hned jsem poznala, co se stalo — podle toho zvláštního druhu ticha, které nelze zaměnit.
Martin dorazil asi za půl hodiny. Vyšel nahoru a dlouho se nevracel. Když konečně sešel dolů, měl výraz opět uzavřený, ale ruce se mu lehce třásly.
David seděl v kuchyni před šálkem nedotčeného čaje.
„Na konci byla klidná,“ řekl. „Spala… a usmívala se. Nevymýšlím si.“
„Vím,“ odpověděla jsem.
„Mluvila o vás. Říkala, že je dobře, že jste odpověděla právě vy na ten inzerát. Že někdy člověka něco dovede přesně tam, kam má.“
Sevřelo se mi hrdlo.
„Měla vás ráda,“ dodal. „Rychle, po svém — ale opravdově. To ona uměla.“
Po pohřbu se David vrátil do Paříže. Odjížděl jinak, než přijel. S Martinem se na prahu objali — krátce, rozpačitě, ale přece. Strýc a synovec, kteří se doopravdy poznali až teď, když už nebyl nikdo, kdo by mezi nimi stál.
„V létě přijedu,“ řekl David.
„Budu rád,“ odpověděl Martin.
Nic víc si neřekli.
Začala jsem si balit věci. Pomalu, bez spěchu. Moje práce skončila. Čekalo mě hledání podnájmu, nového místa, nový začátek — všechno to, na co jsem celé týdny nemyslela.
„Kam se chystáte?“ ozval se Martin ode dveří.
Otočila jsem se.
„Balím si.“
„To slyším. Ale kam?“
„Nevím. Nejdřív si najdu pokoj… a pak uvidím.“
„Veroniko.“
To, jak vyslovil moje jméno, mě zastavilo.
„Neumím mluvit o důležitých věcech,“ řekl pomalu. „Tak to vezmu přímo. Babička měla pravdu — dívám se na vás. Už nějakou dobu. A nerad bych, abyste odešla jen proto, že vaše práce skončila.“
Mlčela jsem.
„Není to žádost o ruku,“ dodal s náznakem ironie. „Jen… nespěchejte. Pokud máte kam jít, běžte. Ale jestli ne, zůstaňte. Nějak to vyřešíme.“
„Vyřešíme,“ zopakovala jsem tiše.
„Ano.“
Dívala jsem se na něj — na toho uzavřeného muže, který těžko hledal slova, a přesto je dokázal vyslovit.
„Dobře,“ přikývla jsem. „Tak to zkusíme.“
Kývl a obrátil se k oknu.
Venku se tiše snášel první sníh. Marcela říkávala, že první sněhová pokrývka svět na chvíli očistí, jako by všechno začínalo znovu. Možná na tom něco bylo.
Kufr jsem vrátila zpátky do rohu a zamířila do kuchyně postavit vodu na čaj.