Klára Benešová popojížděla páteční dopravní zácpou napříč městem a v hlavě si opakovala, že dnes definitivně uzavře jednu kapitolu svého života. Od rozvodu uběhly tři měsíce. Celé tři měsíce se odhodlávala vyzvednout si z bytu věci, které tam po ní zůstaly – v prostoru, kde to kdysi vonělo jejím parfémem a ranní kávou. Radim Kovář se neozýval, nijak ji neuháněl. A ona také mlčela. K čemu by to bylo?
Rozešli se tiše, bez scén a dramat. Žádné hádky, žádné třískání dveřmi ani rozbíjení talířů. Prostě konec, který přišel skoro nepozorovaně.
Nejdřív Klára probrečela celé večery, potom ji pohltila zlost. Nakonec si zvykla. V práci toho měla nad hlavu a její nadřízená Ivana Moudrýová byla poslední dobou nesnesitelně puntičkářská – jednou jí vytkla špatně zpracovaný report, podruhé ji tlačila termínem. „Kláro, hodláte se soustředit na práci, nebo je pro vás důležitější osobní život?“ pronášela chladně přes obroučky brýlí.
A přesto se dnes Klára cítila podivně lehká. Bez dlouhého přemýšlení napsala Radimovi zprávu: „Zítra si přijedu pro věci. Budeš doma?“ Odpověď přišla téměř okamžitě: „Budu. Přijeď v šest.“
Teď tedy seděla za volantem, oblečená do džín a staré bundy. Líčení jen minimální. Pro koho by se také snažila?
Vystoupala do třetího patra. Známé dveře s oprýskaným lakem – Radim je chtěl už dávno natřít, ale nikdy se k tomu nedostal. Stiskla zvonek.
Ozvaly se kroky, cvakl zámek.
Dveře se otevřely.
Klára zůstala stát jako přimrazená.
Na prahu stála Ivana Moudrýová. V domácím županu, v ruce hrnek s kávou.
„Ach, Kláro,“ pronesla klidně, jako by ji potkala na chodbě kanceláře a ne u dveří bytu svého bývalého manžela. „Pojďte dál. Radim hned přijde.“
Svět se na okamžik zastavil.
Klára jen zírala – na župan, na hrnek, na to známé gesto, když si Ivana odhrnula vlasy z čela přesně tak, jak to dělávala při ranních poradách.
Co to má znamenat? Jak je tohle možné?
Myšlenky se jí rozsypaly, slova nešla vyslovit. Ivana už mezitím odcházela do hloubi bytu a jen tak mimochodem poznamenala:
„Vaše věci jsou připravené v předsíni. Sbalili jsme je.“
Sbalili jsme.
V tu chvíli do sebe všechno zapadlo. Náhlé Radimovo rozhodnutí ukončit manželství. Zvláštní pohledy, kterými ji Ivana poslední měsíce častovala. Nebyla v nich lítost ani pohrdání. Spíš pocit nadřazenosti.
„Ahoj, Klár,“ objevil se Radim z kuchyně, ruce si utíral do utěrky. Tvářil se naprosto obyčejně, jako by šlo o běžnou návštěvu. „Tak si to vezmi. Je to v taškách.“
Ani náznak rozpaků.
Klára popadla připravené balíky. Ruce se jí třásly – vztekem, ponížením i bezmocí. Tolik chtěla něco říct, ale věty se rozutekly dřív, než je stihla poskládat.
Vyšla ven, sešla schody, nasedla do auta. A teprve když za sebou zabouchla dveře, rozplakala se.
Šéfová. S jejím manželem.
Vlastně už bývalým. Přesto to bodalo stejně.
Jak dlouho? Kdy to začalo? A hlavně – jak má teď chodit do práce a dívat se jí do očí?
V pondělí mířila do kanceláře s pocitem, jako by šla na popravu. Každý krok byl těžký. Ve výtahu zatínala pěsti tak silně, až se jí nehty zaryly do dlaní. Klid. Soustřeď se jen na úkoly. Tvař se, že nic nevíš.
Jenže ona věděla. A Ivana věděla, že ona ví.
Na poradě byla Ivana až přehnaně korektní. Precizní, zdvořilá, dokonce se několikrát usmála – strojeně, oficiálně. Klára seděla strnule a cítila, jak se jí žaludek svírá do pevného uzlu.
Když se setkání chýlilo ke konci, obrátila se na ni Ivana klidným hlasem:
„Kláro, zůstaňte prosím po poradě ještě chvíli.“