Dveře se za posledním kolegou tiše zavřely a v místnosti zůstalo ticho, které bylo téměř hmatatelné.
Ivana Moudrýová si pomalu srovnala dokumenty do přesné hromádky, jako by každé zarovnání papíru mělo svůj význam. „Uvědomuji si, že to pro vás není jednoduché,“ začala klidně, aniž by zvedla oči. „Ale nastavme si jasná pravidla. Soukromé záležitosti nechme stranou. Tady jsme obě profesionálky. Práci nebudeme míchat s osobním životem.“
Klára Benešová jen krátce přikývla. Co jiného mohla dělat?
„Rozumím,“ odpověděla po chvíli a cítila, jak ji to jediné slovo stojí víc sil, než čekala.
„Výborně.“ Na rtech Ivany se objevil uhlazený úsměv. „Do pátku mi odevzdáte kompletní podklady k novému projektu. Detailní rozbor, návrhy řešení, všechno.“
Klára překvapeně zamrkala. „Do pátku? To jsou tři dny. Obvykle máme na takový rozsah minimálně týden.“
„To je pravda,“ připustila nadřízená s ledovým klidem. „Jenže teď spěcháme. Zvládnete to?“
Nebyla to otázka. Spíš konstatování převlečené za zdvořilost.
Následující týdny působily jako špatně napsaná hra. Ivana byla bezchybná – korektní, zdrženlivá, chladná. Nikdy hlas nezvýšila, nikdy nikoho veřejně neshodila. A právě to bylo nejhorší. Žádné otevřené útoky, jen nenápadné utažení šroubů.
Jednou zkrácený termín. Podruhé přidaný úkol na poslední chvíli. Jindy poznámka pronesená jakoby mimochodem: „Kláro, zdáte se mi nějak unavená. Neuvažovala jste o dovolené?“ tónem, který říkal pravý opak – nezvládáte to, že?
Klára pracovala víc než kdokoli jiný. Do kanceláře přicházela ještě za šera, odcházela, když už byla budova téměř prázdná. Každý dokument kontrolovala několikrát. Každé číslo, každý detail. Nedat záminku. Nenechat prostor pro útok.
A přesto věděla, že nejde o výkon. Nedrželi si ji proto, že by si jí vážili. Potřebovali ji mít na očích. Aby každý den viděla, že prohrála.
Večer doma si nalévala víno a sedávala u okna. Pod ní pulzovalo město, světla aut se míhala v dešti. Myšlenky se vracely stále ke stejnému obrazu.
„Jsou spolu. Sdílejí postel, ve které jsem spala já. A já? Sedím tady a bojím se dát výpověď.“
Ale čeho se vlastně bála?
Tereza Jelínková jí do telefonu opakovala: „Kláro, odejdi odtamtud. Práci si najdeš jinou.“
„Kam půjdu? Je mi dvaatřicet. Praxi mám, ale doporučení od ní nedostanu. A bez reference…“
„A s ní tam chceš zůstat? To je ponižující!“
Klára si vybavila ten večer – župan, hrnek kávy, klidné oznámení „dali jsme se dohromady“. Pohled vítězky v očích Ivany. Radim Kovář, který se ani neobtěžoval omluvit. Jako by byla jen drobnou nepříjemností, kterou je třeba přejít.
Jednoho deštivého říjnového večera, když kapky bubnovaly na parapet, jí konečně něco došlo.
Nebojí se ztráty zaměstnání.
Bojí se připustit, že s ní manipulovali. Že poslední měsíce manželství i období po rozvodu byla jen figurkou v cizí partii. A hlavně – že odchod by vypadal jako útěk. Jako definitivní porážka.
„Jenže já už přece prohrála,“ pomyslela si. „Komu co dokazuju?“
Druhý den probíhala porada celého oddělení. V konferenční místnosti se řešily výsledky za uplynulé čtvrtletí. Atmosféra byla formální, napjatá.
Ivana se náhle zastavila u Klářina materiálu.
„Kláro, můžete vysvětlit rozdíl v číslech na sedmém snímku?“ pronesla a ukázala laserovým ukazovátkem na plátno.
Klára zvedla hlavu. Všechny pohledy se stočily k ní.
„Jaký rozdíl máte na mysli?“ zeptala se tiše.
„Tady,“ ťukla Ivana světelným bodem na tabulku. „Dva tisíce tři sta a dva tisíce tři sta padesát. Která hodnota je správná?“
Klára se podívala pozorněji. Ano, byl tam drobný nesoulad.