Šlo o drobnost – čistě technickou chybu, která neměla žádný skutečný dopad. Dřív by ji prostě tiše opravila a nikdo by se tím dál nezabýval.
„To je jen překlep,“ odpověděla Klára klidně. „Správná hodnota je dva tisíce tři sta. Hned to upravím.“
„Překlep,“ zopakovala Ivana Moudrýová pomalu, jako by ochutnávala to slovo. „Dobře. Všichni si z toho vezměme ponaučení – přesnost je zásadní i u zdánlivých maličkostí. Kláro, buďte důslednější.“
A v tu chvíli se v ní cosi zlomilo.
Klára se na ni zadívala. Na dokonale uhlazené vlasy, precizně střižený kostým, na ten chladný, profesionální výraz, který nepřipouštěl slabost. A hlavou jí probleskla nečekaná myšlenka: Už mi na tom nezáleží.
Po poradě se vrátila ke svému stolu. Usedla, zapnula počítač a chvíli bez hnutí sledovala obrazovku. Nepřečtené e-maily, rozpracované tabulky, seznam úkolů s červeně označenými termíny.
Stejné jako včera. Stejné jako předevčírem. Stejné jako před měsícem.
Jenže tentokrát to všechno postrádalo smysl.
Otevřela nový dokument. Prsty se jí ani netřásly. Napsala jednoduchou větu: „Výpověď z pracovního poměru z vlastní vůle.“
Podepsala se. Soubor vytiskla. Papír vzala do ruky a chvíli jej jen držela.
A náhle ji zaplavila taková lehkost, až měla chuť se rozesmát.
Tak prosté. Tak rychlé.
Zvedla se a vyšla na chodbu. Míjela kolegy sklánějící se nad monitory, automat na vodu, nástěnku s fotografiemi z firemních akcí a grafy úspěchů. Zastavila se až před dveřmi kanceláře Ivany Moudrýové.
Zaklepala.
„Dále.“
Vešla dovnitř a za sebou tiše zavřela.
Ivana seděla za stolem, ponořená do dokumentů. Když vzhlédla, její tvář zůstala nečitelná.
„Ano, Kláro?“
Klára k ní beze slova natáhla list papíru.
Ivana jej převzala a rychle přelétla očima. Obočí se jí nepatrně zvedlo – náznak překvapení, možná nelibosti.
„Výpověď?“ pronesla chladně. „To myslíte vážně?“
„Ano.“
„Kláro,“ odložila papír stranou a sepjala ruce na stole, „zkusme si promluvit rozumně. Pokud vám něco v práci nevyhovuje, dá se to řešit. Jestli je toho na vás moc…“
„O množství práce nejde,“ přerušila ji Klára tiše, ale pevně.
„Tak o co tedy?“
Klára jí pohled neuhýbala. Dívala se přímo, bez zaváhání.
„Moc dobře víte, co mám na mysli,“ pousmála se bez veselí. „Poslední dva měsíce jste na mě vyvíjela tlak.“
„Požaduji jen kvalitní výsledky.“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Požadujete, abych si uvědomila své místo. Vy jste s mým bývalým manželem – a já tady, pod vaším dohledem.“
V místnosti se rozhostilo ticho.
Ivana se opřela do křesla a složila ruce před sebe.
„Přeháníte. Osobní záležitosti do práce nepatří.“
„Neměly by,“ doplnila Klára klidně. „To jste mi říkala už dřív. Jenže od té doby se všechno změnilo. Zvláštní náhoda, nemyslíte?“
Ivana přimhouřila oči.
„A co máte v plánu teď? Odejít bez jistoty? Bez nabídky?“
„Neodcházím do prázdna,“ usmála se Klára. „Jen odcházím odsud.“
„To je dost naivní,“ odsekla nadřízená. „Trh práce dnes chyby neodpouští. Mohla byste toho litovat.“
„Možná,“ přikývla Klára. „Ale pokud budu něčeho litovat, pak vlastního rozhodnutí. Ne toho, že jsem dovolila, aby si se mnou někdo hrál svoje hry.“
Otočila se ke dveřím.
„Kláro!“
Zastavila se a ohlédla.
Ivana vstala. Narovnala se. V jejím pohledu se objevilo něco nového – nebyla to zloba ani pohrdání.
Spíš uznání. Nebo vědomí, že jí věci přestávají unikat z rukou.
„Vy…“