„Vy si opravdu myslíte, že bez mého doporučení najdete slušné místo?“ dořekla Ivana Moudrýová tiše, ale s patrným tlakem v hlase.
Klára Benešová se ani nepokusila o úsměv. Jen lehce nadzvedla ramena. „Myslím. A i kdyby to bylo těžké, raději budu nějaký čas hledat, než se každé ráno budit s pocitem, že jdu někam, kde si na mně někdo léčí vlastní mindráky.“
Stiskla kliku.
„Výpovědní lhůtu samozřejmě dodržím. Dva týdny všechno předám, dokončím rozdělané věci. Na rozdíl od některých dokážu oddělit osobní záležitosti od práce.“
Pak odešla.
Na chodbě to hučelo jako obvykle – tiskárny cvakaly, telefony vyzváněly, kolegové mezi sebou debatovali o uzávěrkách. Ten známý ruch ji obklopil, ale tentokrát k ní doléhal jaksi z dálky. Došla ke svému stolu, posadila se a na okamžik zavřela oči.
V hrudi necítila strach. Spíš zvláštní lehkost.
Zapnula monitor a otevřela seznam úkolů. Začala systematicky třídit: co je potřeba dokončit, co předat, co uzavřít. Všechno přehledně, bez emocí.
Barbora Konečná, která seděla vedle, si jí všimla. „Kláro, ty jsi nějaká jiná. Co se stalo?“
„Podala jsem výpověď.“
„Cože?“ Barbora se prudce narovnala. „To myslíš vážně?“
„Naprosto.“
„A máš už něco domluveného?“
Klára zavrtěla hlavou. „Zatím ne. Ale najdu si.“
Barbora na ni zírala směsicí obdivu a zděšení. „Ty ses zbláznila? Vždyť je teď všechno nejisté, práce je málo!“
„Možná,“ odpověděla klidně Klára. „Ale tady už zůstávat nebudu.“
Znovu se zadívala na tabulky a grafy, kterým věnovala poslední roky svého života. Tolik energie, přesčasů, snahy. A přitom si sama vsugerovala, že bez tohoto místa nic neznamená. Že bez Radima Kováře a bez šéfčiny přízně nezvládne stát na vlastních nohách.
Jak snadno tomu uvěřila.
Přitom byla dobrá. Opravdu dobrá.
A poradí si.
O tom nepochybovala.
Uplynuly čtyři měsíce.
Klára seděla v prosvětlené kanceláři nové firmy. Tým byl mladý, otevřený, nikdo tu nešířil dusno ani skryté intriky. Plat měla o něco nižší než dřív, ale každé ráno vstávala bez sevřeného žaludku. Do práce chodila s čistou hlavou.
Bez pocitu, že je figurkou v cizí partii.
Telefon na stole zavibroval. Zpráva od Barbory.
„Kláro, nebudeš tomu věřit! Ivana Moudrýová a tvůj bývalý jsou od sebe. Prý obrovská scéna přímo v kanceláři – vyhodila ho. Říká se, že jí lhal. Chápeš to?“
Klára si text přečetla a lehce se pousmála. Mobil položila zpět.
Kupodivu necítila zadostiučinění. Ani škodolibou radost. Jen odstup. Jako by šlo o příběh lidí, které kdysi znala, ale už k nim nepatří.
Přitom si kdysi myslela, že Radim je napořád. Že práce pod vedením Ivany Moudrýové je jistota, o kterou se nesmí přijít.
Ukázalo se, že může.
A svět se nezhroutí.
Když odcházela, poslouchala řeči o tom, že dělá chybu. Že bude litovat.
Nelituje.
Když podávala výpověď, Ivana se na ni dívala s ledovým přesvědčením, že se brzy vrátí s prosbou o místo.
Nevrátila se.
A Radim? Ten ani nepochopil, co se vlastně stalo. V jeho očích zůstala tou tichou, pohodlnou manželkou, která všechno skousne.
Jenže ona už nepolykala mlčky.
Klára znovu otevřela zprávu a napsala odpověď:
„Je mi jich líto. Ale tohle už není můj příběh.“
Odeslala ji.
Vstala od stolu a vyšla ven před budovu. Déšť ustal a mezi mraky se prodíralo světlo.
Usmála se – sama na sebe, na město kolem i na ten nepředvídatelný svět.
Bude to dobré.