„To tě nezastaví ani rozvod?“ vyhrkla Kristýna Kratochvílová ostře.
„Ale prosím tě, nezačínej s tím zase,“ protáhl Marek Bednář unaveně. „Proč hned taková dramata? Kvůli jednomu večírku? Jdu tam jednou a hotovo.“
Její maminka mívala oblíbenou větu: To se lehce řekne, ale hůř udělá. Kristýně právě teď zněla v hlavě víc než jasně.
Tentokrát však nezůstala zticha. Řekla nahlas, co jí vadí, formulovala své podmínky naprosto srozumitelně. A výsledek? Žádný. Marek její slova odbyl mávnutím ruky, jako by šlo o nepodstatný rozmar.
Nepřála si přece nic přehnaného. Chtěla jen jediné – aby na firemní večírek nechodil.
Bylo to opravdu tak neproveditelné? Kdyby ji o totéž požádal on, bez váhání by zůstala doma. Pro milovaného muže by udělala cokoli. Vlastně by se podobné akce vzdala i bez jeho přání – co má vdaná žena pohledávat na bujaré oslavě s kolegy? A ženatý muž snad ano?
Každý přece ví, jak takové podnikové večírky obvykle končí.
Manželé byli sotva rok. Teprve rok – nebo už celý rok? Kristýna si sama nebyla jistá, jak ten čas vnímat. Jedno ale věděla jistě: na Marka žárlila. A měla proč. Ženy na něj reagovaly až podezřele ochotně.
Existují muži, kteří přitahují ženské pohledy jako magnet. Kdyby šlo o ženu, na venkově by o ní říkali, že je jako cukřenka, kolem níž se slétají vosy. Ale jak pojmenovat pohledného chlapa, po němž vzdychají dámy všech věkových kategorií? Dokonce i malé holčičky se při setkání s „hezkým strejdou“ začaly nevinně natřásat.
Když se Marek objevil, hlasitost v místnosti stoupla. Dívky mluvily hlasitěji, smály se o poznání víc, jen aby si jich všiml. Krásky si upravovaly dokonale učesané vlasy, plnoštíhlé ženy zatahovaly břicha a i shrbené seniorky se snažily napřímit záda.
Zkrátka, v jeho blízkosti docházelo k podivuhodným proměnám. Prvních šest měsíců manželství to Kristýně lichotilo. Byla pyšná, že právě ona stojí po jeho boku.
Jenže teď jako by jí někdo sundal růžové brýle. Do mysli se jí vkrádaly nepříjemné otázky: co když jednou na některý z těch obdivných pohledů odpoví? Co když podlehne?
Dosud mu nic vytknout nemohla. Nikdy ho nepřistihla při ničem nevhodném.
„Neber si ho, holčičko,“ přemlouvala ji kdysi matka. „Budeš se trápit.“
„A proč bych měla?“ divila se tehdy Kristýna upřímně. „Máme se rádi. Jaké trápení? Mami, ty žiješ v minulém století.“
„Je až příliš pohledný,“ namítala matka, i když to znělo slabě.
„A to je snad špatně?“
„Právě že je. Takový muž se líbí každé. A jednou si toho všimne i on sám. A rozhlédne se jinde. Nebojíš se toho?“
Ano, Marek byl přitažlivý. Nebyl to prvoplánový krasavec z reklamy, a přesto měl něco, co ženy odzbrojovalo. Vysoká postava, pevná, ale ne přehnaně svalnatá, světlé vlasy, neustálý úsměv. Kamkoli přišel, poutal pozornost.
A jeho charisma! Hlas měl hluboký, hřejivý, skoro uspávající. Když tiše pronesl: „Ty moje malá…“, dokázal tím rozechvět srdce.
„To jsou nesmysly, mami,“ smála se tehdy Kristýna. „Můj Marek? Ten by si někoho jiného ani nevšiml. Dívá se jen na mě, na svou milovanou ženu.“
Jenže jednou náhodou potkali na ulici jeho kolegyni z práce – účetní. Ženu v nejlepších letech, možná už lehce za jejich vrcholem.
Pracovali každý jinde. Marek přešel krátce po svatbě do pojišťovnictví, Kristýna zůstala v IT. A právě tehdy, asi půl roku po svatbě, si všimla nepatrné změny v jeho chování.
U té ženy bylo všechno zřejmé. Dívala se na něj těma svýma kravskýma očima.