Usmívala se na něj široce, téměř přehnaně, a její lesklé rty se roztahovaly do dokonalého oblouku, jako by vedle něj nestála jeho vlastní manželka se snubním prstenem na ruce.
Kristýna Kratochvílová si dokonce dvakrát nenápadně přitiskla ke rtům krajkový kapesníček a demonstrativně si otřela nos – jen se, milá paní, podívejte, co má na prsteníčku.
Jenže problém nebyl jen v té ženě. Něco se změnilo i v Markovi Bednářovi. V jeho očích se mihlo cosi nového, sotva postřehnutelného – výraz, který připomínal lovce, jenž zavětřil kořist.
Před svatbou si ničeho podobného nikdy nevšimla. Ke všem jejím kamarádkám byl Marek odměřeně zdvořilý, ale chladný, téměř lhostejný. A jak se chová mezi kolegyněmi, neměla šanci zjistit – z práce nikoho nepozvali, snad kromě jednoho člověka.
Tím byl Ondřej Míka, Markův spolužák ze školy a současně kolega, kterého požádal, aby mu šel za svědka.
A teď? Najednou tohle.
Kristýna zpozorněla. Co když měla maminka přece jen pravdu?
Ta robustní padesátnice sice nepůsobila jako hrozba – vždyť co by mohla nabídnout proti její štíhlé postavě a mladistvému vzhledu? – přesto se v ní cosi zlomilo. Uvnitř se spustil mechanismus, který nešlo zastavit. Tichý, otravný, ničivý. Žárlivost.
Objektivně vzato k ní neměla důvod. Možná si to jen namlouvala. Ano, usmál se na ni. A co měl dělat? Tvářit se jako kakabus? V práci přece platí jistá pravidla. Firemní kultura, kolegialita, přátelská atmosféra…
Jenže proč jí řekl:
„Vy jste pořád ještě v plné síle, Danielo Mlynářová.“
A to jako reakci na její teatrální povzdech, že je stará a nemocná žena.
Jaképak „v plné síle“? Copak nevidí? A od kdy je z ní Daniela? A ještě s takovým tónem? Účetní se při tom rozesmála, až se jí zatřásla ramena.
Navíc se oba chovali, jako by stáli uprostřed prázdné ulice. Jako by Kristýna neexistovala. Žádné představení, žádná poznámka směrem k ní. Přitom byli manželé teprve půl roku.
Zatímco jí se nálada po tom setkání propadla někam hluboko, Marek jako by ožil. Cestou domů byl nečekaně hovorný, dokonce vtipkoval.
A co když mezi nimi něco je? Ano, právě mezi nimi! Proč by nebylo? Věk přece není překážkou – Markovi nedávno bylo třicet. Dvacetiletý rozdíl dnes nikoho nepohorší.
Navíc bylo zřejmé, že Daniela Mlynářová nestrádá. Upravená, elegantní, sebejistá.
Ne, to je nesmysl. S ní určitě ne.
Jenže co ostatní? Firma byla velká, zaměstnávala spoustu lidí. Určitě tam pracují i mladší, hezčí, dravější ženy.
Ta představa jí stáhla žaludek.
Jindy by si Marek jejího rozpoložení všiml okamžitě.
„Děje se něco, broučku?“ zeptal by se bez váhání.
Tentokrát nic. Jako by byl myšlenkami úplně jinde.
A tím to začalo.
Roztočilo se to pomalu, ale neúprosně. Ta nevinná náhoda na ulici spustila řetězec událostí, který ukončil její dosavadní klid. Kristýna začala žárlit. A kdo to zažil, ví, jaké je to trápení.
Proč si to děláš? domlouvala si v duchu. Miluje tě. Všechno mezi vámi funguje.
A co když nevíš všechno? ozval se jiný hlas. Proč by se na něj ta účetní usmívala tak horlivě? To nebylo jen tak.
Možná to „jen tak“ vůbec nebylo. Málem z ní vypadla z kůže, jak se snažila být okouzlující.
Situaci zhoršovalo, že o svých pocitech mlčela. Nedala nic najevo. Marek přece nemusí vědět, že žárlí.
Kdyby si ale aspoň jednou mohla pořádně ulevit, možná by se jí ulevilo.
A pak přišla ta zpráva o firemním večírku. Prvním za celé jejich společné soužití – vánočním, respektive novoročním.
Dřív nikam nechodil. Vždycky říkal, že podobné akce nemá rád.
A najednou, zničehonic, u večeře poznamenal:
„A ještě něco – příští týden máme v práci novoroční večírek…“