„A kdybych tě poprosila, abys dnes zůstal doma?“ zeptala se Kristýna Kratochvílová opatrně, téměř prosebně.
Marek Bednář, už převlečený do košile a vonící svou oblíbenou kolínskou, se na ni překvapeně podíval. „A proč, lásko?“ nadzvedl obočí. „Máš pro to nějaký rozumný důvod?“
„Protože bych si to přála. Mohli bychom spolu ozdobit stromeček…“ hlesla. V duchu si pomyslela, že kdyby ji o něco takového požádal on, bez váhání by všechno zrušila.
„To je přece nesmysl,“ zamračil se. „Proč bych nemohl jít mezi kolegy? Copak si nezasloužím trochu vypnout?“
„To samozřejmě zasloužíš,“ přikývla rychle. „Tak si odpočiňme spolu. Jestli nechceš zdobit stromek, můžeme vyrazit někam jinam. Kam bys chtěl?“
„Na firemní večírek,“ odpověděl bez náznaku žertu.
V jeho hlase zaslechla cosi tvrdého, téměř varování. A jí projelo hlavou: proč tam tolik spěchá? Co ho tam táhne? Jako by to tam bylo polité medem.
Představa, že by se jejich pečlivě budované štěstí mohlo sesypat, byla nesnesitelná. Přesto ze sebe dostala: „Ani kdybych ti řekla, že bych kvůli tomu uvažovala o rozvodu?“
„Prosím tě, nezačínej s takovými řečmi,“ povzdechl si Marek. „Rozvod? Kvůli večírku? Vždyť se nic neděje.“
Neměla čím argumentovat. Přiznat, že ho miluje až bolestně a že žárlí na cokoli, co se kolem něj mihne, nedokázala. Možná právě to měla udělat. A kdyby i potom odešel, aspoň by věděla, na čem je. Jenže Kristýna znovu zvolila ticho.
Když za ním zaklaply dveře, zůstala sedět u televize. Obraz běžel, ale nevnímala jediné slovo. Myšlenky měla úplně jinde.
Krátce před půlnocí zazvonil telefon. Volal Ondřej Míka, svědek z jejich svatby. Oznámil jí, že Marek to s alkoholem přehnal a zůstane přes noc u něj, aby se domů nevracel v podroušeném stavu.
„To je na tom tak špatně, že mi nemůže zavolat sám?“ zeptala se tiše. Věděla, že Marek obvykle skoro nepije.
„Nezveličuj to,“ uklidňoval ji Ondřej. „Prostě si dal víc než obvykle. Konec roku, uvolněná atmosféra… A navíc dostane pěkné prémie. Uděláš si radost.“
Možná skutečně přehání, napadlo ji. Možná si jen všechno zbytečně maluje černě.
Marek dorazil druhý den kolem poledne s kyticí v ruce. Vypadal svěže, provinile se netvářil a z jeho dechu nebylo cítit nic podezřelého – Kristýna si to ostatně nenápadně ověřila. Třeba se opravdu jen opil. A prémie? Ty byly skutečně víc než slušné.
Ještě téhož večera vyrazili do obchodního centra. Marek na ní nešetřil. Brzy si odnášela novou kožešinovou bundu a náušnice s drobným briliantem – kamenem, který rozzáří snad každou ženu.
Zdálo se, že se vše vrací do normálu. Vždyť mezi nimi bylo pořád tolik něhy.
Jenže žárlivost nezmizela. Jen se stáhla do ústraní. Marek byl pozorný, laskavý, téměř dokonalý manžel. Nedával jí jediný důvod k pochybnostem.
Uplynuly dva týdny.
Den před výročím jejich společného života jí zavolala maminka, Daniela Mlynářová.
„Marek pořád pracuje v té pojišťovně, že ano?“ začala zvláštním tónem. „Poslala jsem ti něco. Podívej se na to. Bude tě to zajímat, ty moje důvěřivá duše.“
Zajímalo ji to víc, než čekala. Někdo totiž na internet nahrál záběry z onoho novoročního večírku.
Na jednom z nich byl Marek v červené čepici Santa Clause, která mu mimochodem slušela až podezřele dobře. To by samo o sobě nebylo nic hrozného.
Jenže zcela střízlivý Marek se na těch záběrech rozhodně nechoval jako unavený manžel, který to přehnal s alkoholem.