„Měla bys spíš přemýšlet o tom, jak hospodařit s byty, ne si pořizovat další. A ještě tomu říkáš podnikání! Raději uvažuj o dětech a o tom, jak jednou povedeš domácnost,“ pokračovala neúprosně.
Zhluboka jsem se nadechla. „Věro Mlynářová, chápu, že máte o Kryštofa strach. Ale opravdu nemám žádné postranní úmysly,“ odpověděla jsem co nejklidněji.
„To se teprve ukáže. Kryštofe, jdeme,“ rozhodla rázně a otočila se k synovi.
„Já tu ještě zůstanu, mami,“ pronesl tiše.
Budoucí tchyně odešla bez dalšího slova. Bylo na ní vidět, že je dotčená, ale pro mě bylo podstatné, že Kryštof neodešel s ní. Potřebovala jsem s ním mluvit.
„Proč ses mě nezastal?“ vyhrkla jsem. „Vidíš přece, jak do mě tvoje máma rýpe.“
Pokrčil rameny. „Nevím… možná na něčem má pravdu. Bojí se o mě, chce pro mě jen to nejlepší.“
Jeho odpověď mě zasáhla víc než všechna slova jeho matky. Připomněla jsem mu, že ho miluji a že náš vztah nestavím na vypočítavosti. Objímal mě a chvíli jsme mluvili klidněji.
Pak jsem dodala, že by se měl zamyslet i on, nejen jeho matka. „Budeme mít vlastní rodinu. O věcech si musíme rozhodovat sami. Neustálé zásahy zvenčí nám nepomůžou.“
Po těch slovech Kryštof pod záminkou neodkladné práce náhle odešel.