Chvíli jsem měla pocit, že tím jeho odchodem se mezi námi něco nenávratně zlomilo. V hlavě mi vířily černé scénáře a připouštěla jsem si, že to mohl být začátek konce. Nakonec se ale ukázalo, že jsem se mýlila.
Hned druhý den mi Kryštof zavolal. Jeho hlas zněl pevněji než obvykle. Řekl, že bychom měli zajít za Věrou Mlynářovou a všechno si vyjasnit společně. „Musíme si promluvit všichni tři,“ dodal rozhodně.
Do návštěvy se mi nechtělo, ale věděla jsem, že utíkat nic nevyřeší. Když jsme dorazili, jeho matka nás usadila v obýváku a bez okolků přešla k věci. Oznámila, že chce mluvit o mých bytech.
Svůj názor nezměnila ani o píď. Znovu mi vysvětlovala, že bych měla myslet spíš na mateřství a péči o domov než na investice a majetek.
Tentokrát mě však překvapil Kryštof.
„Mami, tohle je naše věc,“ přerušil ji klidně, ale pevně. „Nemáš právo nám do toho zasahovat.“
„Žádnou rodinu ještě nemáte,“ namítla.
„Budeme ji mít, pokud nám do toho přestaneš mluvit,“ odpověděl bez zaváhání.
Pak vstal, oznámil, že odcházíme, a odvezl mě ke mně domů.
Tehdy jsem si uvědomila, že se na něj mohu spolehnout. Myšlenky na zrušení svatby, které se mi honily hlavou ve chvíli, kdy mě Věra Mlynářová nutila prodat byty, jsem definitivně pustila k vodě.