Marek Blažek odešel od Veroniky Tkadlecové už v březnu. Svoje trápení dusila v sobě, nikomu si nestěžovala a dokonce i rodiče, kteří žili v jiném městě, zůstávali dlouho v nevědomosti. Nasadila si masku „to vyřeším zítra“ a ponořila se do každodenního kolotoče povinností. Dva synové jí nedovolili propadnout sebelítosti, zvlášť když se starší chystal poprvé do školy a vyžadoval plnou pozornost.
V srpnu se u jejích dveří nečekaně objevila Simona Kovářová, bývalá spolužačka z vysoké. Přijela do města na matčino jubileum a rozhodla se, že osobně popřeje kamarádce k výročí svatby. Vždyť právě ona jim tehdy šla za svědkyni. Dodnes si pamatovala, jak během svatebního veselí tancovala v Veroničině střevíčku, když „unesli“ nevěstu. Jejich vztah byl kdysi pro celý ročník symbolem ideální lásky a Simona jim to upřímně přála.
Cestou koupila láhev sektu, elegantní rámeček na společnou fotografii a kytici růží k růžové svatbě. Hodinu před návštěvou poslala zprávu: „Můžu se dnes večer zastavit?“ Veroniku ta zpráva zaskočila. Na okamžik chtěla návštěvu odmítnout, vymyslet si výmluvu. Pak si ale uvědomila, že se neviděly snad pět let, a odpověděla stručně: „Přijď.“
Vysoké vínové růže s bílým lemem – přesně takové jí Marek každoročně nosil – ji úplně ochromily. Sevřela je, sklonila hlavu, nadechla se jejich vůně a náhle se rozplakala. Poprvé od jara. Simona zůstala stát jako přimrazená, pozorně si prohlédla „nevěstu“, pak přejela pohledem známou předsíň a s neklidným tušením v hlase se tiše zeptala: