„Takže sis vážně ani nevšimla, že už dávno nechodí domů jen z práce?“ podivila se Simona Kovářová a ani se nesnažila skrýt údiv nad kamarádčinou důvěřivostí.
Veronika si povzdechla. „Upřímně? Neměla jsem kapacitu řešit ještě jeho. Víš, co dokážou dva kluci ve čtyřech a šesti letech? Byla jsem ráda, že si večer vyčistím zuby. Kolikrát jsem se ani nestihla podívat do zrcadla. Říkala jsem si, že si jen musím zvyknout na nové tempo a zase se to srovná.“
„A jak ses to tedy dozvěděla?“
„Řekl mi to sám. Jednou usnuli oba kluci nezvykle brzy. Sedli jsme si do kuchyně a on najednou spustil: ‚Promiň, zamiloval jsem se do jiné. Nechci ti lhát.‘“
Simona si odfrkla. „No teda. Aspoň že měl odvahu to přiznat. A ty?“
„Nejdřív jsem jen zůstala stát jako opařená. Nikdy by mě nenapadlo, že něco takového udělá. Neptala jsem se na podrobnosti. Mlčky jsem mu sbalila věci do kufru a řekla: ‚Odejdi.‘ Myslím, že čekal scénu. Takhle byl spíš zaskočený.“
Marek Blažek tu noc opravdu odešel. Ráno Veronika Sebastianovi Fialovi a jeho bratrovi oznámila, že tatínek odjel na dlouhou pracovní cestu. Asi po dvou týdnech jí došlo, že se na něj vůbec neptají. Nevyhlíželi ho, netrápili se. Tehdy si uvědomila, jak málo s nimi v poslední době trávil času.
„Vlastně z jejich světa zmizel dřív než z mého,“ řekla tiše. „A zvláštní je, že mi to trochu ulevilo. Pak se to dozvěděla maminka. Přijela bez ohlášení a doslova mě odvezla na deset dní do lázní. Byla jsem jí za to vděčná. Vyspala jsem se, přišla na jiné myšlenky a uklidnila se. Řekla jsem si, že musím fungovat dál, vychovat kluky a zbytek se nějak vyřeší.“
Simona se naklonila blíž. „A ta druhá? Viděla jsi ji někdy?“