„Ne,“ zavrtěla hlavou Veronika Tkadlecová. „A ani po tom netoužím. K čemu by mi to bylo?“
Simona Kovářová si odfrkla. „Prosím tě! Já bych snad obrátila půlku města vzhůru nohama, jen abych zjistila, kvůli komu mě chlap opustil.“
„A proč?“ pousmála se Veronika unaveně. „Když bude mladší a hezčí než já, akorát mě to bude užírat. A pokud nebude… bude to snad ještě horší. Představa, že odešel za někým jen tak… Víš, babička mi vždycky říkala, že lásku si nevynutíš. Když muž chce odejít, nemá smysl ho zadržovat a ponižovat se. Pokud city přetrvají, vrátí se. A jestli ne, tak ať jde.“
„Takže čekáš, že se vrátí?“ zvedla Simona obočí.
„Myslela jsem, že ne,“ přiznala tiše. „Ale když jsem dnes uviděla ty tvoje růže… najednou si nejsem jistá.“
„Podali jste žádost o rozvod?“
„Ne. Od té noci jsme spolu vlastně vůbec nemluvili. A jak taky? Tolik let jsme oba věřili, že budujeme něco napořád.“
Po třech měsících se Marek Blažek objevil u dveří. Bylo pozdě večer a v ruce držel stejný kufr jako tehdy. Vypadal povědomě, a přece jinak. Dlouho stál v předsíni, omlouval se, hledal slova, vysvětloval. Přiznal slabost, mluvil o stesku i o tom, jak se sám sobě zhnusil.
Veronika beze slova ustlala v obýváku. Pak odešla přečíst synům pohádku. Seděla u jejich postelí déle než obvykle, na vážný rozhovor neměla sílu. Chtěla si všechno promyslet, ale vyčerpání ji přemohlo.
Ráno se probudila s jasnou myšlenkou: do jejich domu se musí vrátit radost. Možná jiná než dřív, ale skutečná.
Dokud mezi lidmi zůstává láska, existuje i odpuštění.