„Mileno, co bude dneska k večeři?“ zavolal Radovan Zelený hned ode dveří, sotva vstoupil do bytu.
Místo odpovědi se však rozhostilo ticho. Zarazil se. Rychle si zul boty a spěchal do ložnice. Tam ho čekal šok – Milena Růžičková ležela nehybně na posteli, v bezvědomí.
„Dítě je v pořádku, ale vaše paní má velmi nízkou hladinu hemoglobinu,“ vysvětloval lékař o něco později. „Potřebuje klid, kvalitní stravu a hlavně žádný stres. Teď dostala infuzi a usnula. Pojďme si promluvit do kuchyně.“
„Jaké dítě?“ vyhrkl Radovan ohromeně. O těhotenství neslyšel ani slovo.
Doktor na něj překvapeně pohlédl. „Vy nevíte, že je ve třetím měsíci?“
„Ne… možná mě chtěla překvapit.“
„Tak to se jí povedlo,“ pousmál se lékař suše. „Teď vyřídíme příjem, převezeme ji do nemocnice na oddělení číslo dvacet tři.“
Jenže Radovanovi se okamžitě vybavil jiný, mnohem temnější fakt. Před dvěma lety mu odborníci sdělili, že je neplodný. Šance na vlastní dítě byla nulová. Pokud je tedy Milena těhotná, znamená to jediné. Má někoho jiného. Hrudník mu sevřela žárlivost tak prudká, až se mu zatmělo před očima. A právě tehdy ho napadla šílená myšlenka – oplatit jí to.
„Dito, co kdybychom dnes zašli na večeři?“ oslovil následující den Ditu Horákovou.
Překvapeně nadzvedla obočí. „Radovane, ty? Vždyť jsi vždycky tvrdil, že jsi své ženě věrný. Co se změnilo?“
„Došlo mi, jaký jsem byl hlupák, když jsem odmítal tak okouzlující ženu,“ pronesl teatrálně.
Ten večer se snažil utopit zmatek i bolest v alkoholu. Překročil hranice, které by za střízliva nikdy nepřekročil. Dita toho využila – už dlouho doufala, že mezi ním a jeho ženou vznikne trhlina.
Ráno se probudil s třeštící hlavou. Vedle něj klidně oddychovala Dita. Útržky noci se mu vracely jen mlhavě, ale bylo mu jasné, že selhal. Vychován byl jinak.
„Když mě podvedla ona, mám právo na totéž,“ přesvědčoval sám sebe.
Oblékl se co nejrychleji a bez rozloučení odešel. Doma se osprchoval, převlékl, koupil čerstvé ovoce a zamířil do nemocnice.
„Paní Růžičkovou přeložili na pokoj číslo jedenáct,“ informovala ho sestra.
Stud ho pálil jako oheň, přesto si namlouval, že jsou si teď s Milenou kvit. Účet byl vyrovnán, mohou začít znovu. A dítě? Vždyť po něm tolik toužil. I kdyby nebylo jeho.
„Miláčku, jsem tak ráda, že jsi přišel!“ usmála se Milena slabě.
„Promiň, včera jsem to nestihl. Zavolali mě narychlo do práce, musel jsem vyřešit jeden dluh.“
„Nic vážného?“
„Ne, maličkost. Ty se teď šetři.“
Zhluboka se nadechla. „Chtěla jsem ti říct, že čekám miminko. Sama jsem tomu nemohla uvěřit. Chtěla jsem si to nechat potvrdit od lékaře… a pak se to seběhlo tak rychle. Asi se dějí zázraky.“
Radovan ji bedlivě sledoval. Vypadala upřímně. Znamená to, že ho považuje za otce? Jak je to možné, když mu lékaři tvrdili opak? Rozhodl se, že si testy zopakuje.
Za několik dní se Milena vrátila domů. Staral se o ni vzorně – vařil jí výživná jídla, dohlížel, aby odpočívala, a snažil se být pozorný. Přesto ho zevnitř neustále hlodalo svědomí a pochybnosti, které nedokázal zahnat.