Radovan si byl jistý, že Klára Řezníková ví mnohem víc, než dává najevo. Buď skutečně netušila, kde se Milena Růžičková nachází, anebo její úkryt vědomě tajila. Začal jí vytrvale volat, jenže pokaždé hovor odmítla. Když se vydal k jejímu bytu, zůstal stát před zavřenými dveřmi – na zvonění nikdo nereagoval. To ho utvrdilo v přesvědčení, že Milena je právě tam.
Jednou ji zahlédl před domem.
„Kláro, počkej! Prosím tě, zastav se!“ volal za ní.
Zrychlila krok, vběhla do vchodu a zabouchla za sebou dveře. Radovan se k nim rozběhl a začal bušit na sklo, aby mu otevřela.
„Co tady vyvádíte? Okamžitě běžte pryč, nebo zavolám policii!“ ozvalo se z okna v přízemí.
„Potřebuji dovnitř. Je tam moje žena, čeká dítě,“ snažil se vysvětlit.
„Když vám neotevírají, asi vás vidět nechtějí,“ odsekla starší paní.
„Udělal jsem chybu. Byl jsem nevěrný, ale nevěděl jsem, že je těhotná. To dítě je moje. Miluju ji,“ vyhrkl zoufale.
„Tak povídejte, co jste provedl.“
„Tady? Před domem?“
„A kde jinde? Snad vás mám zvát na kávu? Spusťte. Třeba se dá ještě něco napravit. Něco už jsem v životě zažila.“
Radovan ze sebe konečně setřásl všechno, co ho tížilo. Mluvil dlouho, bez přerušení. Stařenka ho poslouchala s překvapivou pozorností, občas jen povzdechla nebo zavrtěla hlavou.
„Nadrobil jste si to pořádně,“ shrnula nakonec. „Žárlivost není omluva. Člověk má přemýšlet, než začne jednat. Stačilo, aby vám hlavou prolétla pochybnost, a hned jste ji zaplnil špínou.“
„Co mám teď dělat?“ zeptal se bezradně.
„Moment, zamyslím se. V kterém bytě je vaše žena?“
„Osmdesát tři.“
„Osmdesát tři? To je přece Klára. Ta není vdaná.“
„Milena je její kamarádka. Myslím, že se u ní skrývá, protože se mnou odmítá mluvit.“
„Dobrá. Zůstaňte tady, zajdu nahoru a zjistím, jak se věci mají.“
Zmizela ve vchodu a Radovan čekal. Čas se vlekl. Po téměř dvou hodinách si unaveně sedl na nízký plot u předzahrádky.
„Co si to dovolujete? Ten plot je můj!“ ozvalo se znovu z okna. „Pomáhám vám, a vy mi tu rozlámete plaňky. Sedíte tam jak medvěd na úlu.“
„Promiňte, bolí mě nohy,“ zamumlal.
„Nohy ho bolí… Když běhal za jinou, neunavil se. A teď nevydrží chvíli čekat,“ bručela, ale po chvíli se objevila u vchodu.
„Tak poslouchejte. Milena tam je. Ale vidět vás nechce. Řekla, že zradu nikdy neodpustí. Na něco takového by sama ani nepomyslela. A dítě? Je opravdu vaše.“
Radovan zbledl. „Takže…?“
„Takže nic. Jděte domů. Nezbývá než doufat, že čas její hněv obrousí a dovolí vám aspoň vídat syna. Zbytek bude na vás. Ublížil jste jí hluboko. Byla v nemocnici, sotva se držela na nohou, a vy jste mezitím randil s jinou. To by nerozhodilo jen kus betonu. A teď už běžte.“
Uplynulo šest měsíců. Milena se Radovanovi ani jednou neozvala. Občas mu však přišla stručná zpráva od Kláry, že je všechno v pořádku. Zřejmě pod vlivem sousedky svolila k tomu, aby Radovan alespoň věděl, že jsou oba v bezpečí.
Pak mu jednoho dne zazvonil telefon.
„Radovane! Milena právě rodí!“ ozval se naléhavý hlas v telefonu.