„V které porodnici?“ vyhrkl Radovan bez dechu, sotva zaslechl tu zprávu.
„V devětadvacítce,“ odpověděla Klára Řezníková rychle.
„Díky, moc ti děkuju,“ hlesl a už sahal po bundě.
O pět dní později mu Klára znovu zavolala. Oznámila mu, že kolem poledne poveze Milenu Růžičkovou i s miminkem domů. Pokud chce, může je prý zahlédnout alespoň zpovzdálí. Radovan neváhal ani minutu. Do porodnice dorazil tak rychle, že sotva popadal dech. Měl jen krátký časový úsek, než odjedou.
„Co tu zase dělá?“ zamračila se Milena, když si všimla jeho postavy opodál.
„Promiň, řekla jsem mu to,“ přiznala Klára tiše. „Třeba by ses slitovala a dovolila mu aspoň podívat se na malého.“
Milena si povzdechla. „Ty jsi ale liška mazaná… Dobře. Ať přijde.“
Klára na něj kývla. Radovan přiběhl téměř okamžitě. Jakmile se přiblížil a spatřil drobný uzlíček v Milenině náručí, oči se mu zalily slzami. Opatrně si syna převzal, jako by držel ten nejkřehčí poklad na světě. Nechtělo se mu ho vracet.
„Děkuju ti… že jsem ho mohl vidět,“ zašeptal dojatě. „Jak se jmenuje?“
„Matěj,“ odpověděla klidně.
„Mrzí mě to. To, co se tehdy stalo, byla hrozná chyba,“ dodal naléhavě.
Milena sklopila zrak. „Odpustit ti zatím nedokážu. Ale můžeme spolu občas mluvit.“
Čas plynul. Dita Horáková mezitím přivedla na svět dceru Viktorii Pavlíčkovou. Rozhodnutí si dítě ponechat jí přineslo zvláštní klid. Změnila se – působila vyrovnaněji a o Radovana už nejevila takový zájem jako dřív. On jí finančně vypomáhal, vozil ji s malou na kontroly a obstarával nákupy. Jednoho dne mu však oznámila, že poznala muže, který si zamiloval ji i Viktorii a požádal ji o ruku. Souhlasila. Od té chvíle se každé setkání s dcerou plánovalo s ohledem na přítomnost jejího nastávajícího.
Milena vůči Radovanovi postupně roztávala. Vyslechla si jeho úplné přiznání i slib, že už nikdy nic podobného nepřipustí. Ujišťoval ji, že s Ditou ho pojí jen odpovědnost k Viktorii.
Milena s Matějem zůstávala dál u Kláry. O rozvod zatím nezažádala a do rodného listu uvedla Radovana jako otce. On se nevzdával naděje, že se k němu jednou vrátí. Brával je na procházky, nosil dárky a snažil se být oporou. Nedávno mu dokonce dovolila krátký polibek – a pro něj to byl signál, že smíření není daleko.
Při jedné z takových vycházek parkem si Radovan všiml povědomých tváří. O kousek dál na lavičce seděla rozrušená žena s hustými tmavě plavými vlasy. Vedle ní stál vysoký, zavalitý muž s načervenalou tváří. Vypadalo to, že mezi nimi probíhá ostrá hádka.
„Co tím chceš říct? Naznačuješ snad, že ty peníze vzala moje máma?“ vykřikla žena a vyskočila. Prudce přitom rozhodila hlavou, až jí vlasy spadly do zad.
Radovan zbystřil. Zmínka o zmizelých penězích a podezření namířené proti staré matce v něm probudily čerstvé vzpomínky na vlastní trápení. Čeká i tyhle dva kolotoč obviňování a pátrání po pravdě? Kdo skutečně může za ztracené úspory? Stařenka, cizí zloděj… nebo snad někdo z rodiny?