Pocit viny ho však nepřestával tížit. Myšlenka, že v návalu žárlivosti zradil vlastní ženu, mu svírala hruď a nedovolovala klidně spát.
„Radovane, proč se mi od té noci vyhýbáš? Nelíbilo se ti to snad?“ ozvala se jednoho dne Dita Horáková a zadívala se na něj pátravým pohledem.
Stál k ní otočený zády a předstíral, že mezi papíry na stole cosi usilovně hledá. „Dito, byla to chyba. Nemělo se to stát. Zapomeňme na to,“ pronesl tiše, aniž by se na ni podíval.
„I tohle chceš nazvat omylem?“ hodila před něj těhotenský test se dvěma jasnými čárkami, který přistál na hromadě dokumentů.
Radovan zbledl. „To není možné. Lékaři mi přece řekli, že nemohu mít děti.“
„Jak myslíš,“ odsekla chladně a beze slova odešla do své kanceláře.
Ten večer spěchal domů obtížený taškami plnými jídla. Milena Růžičková mu slíbila slavnostní večeři při svíčkách, protože těhotenství dosud nestihli oslavit. V tu chvíli mu bylo jedno, kdo je biologickým otcem. Uvědomil si, že Milenu miluje a dítě přijme jako vlastní. Testy mohou počkat.
Jakmile odemkl byt, ovanula ho tma a ticho. Rozsvítil a rychle prošel všechny místnosti. Prázdno. Skříň byla pootevřená a část Mileniných věcí zmizela. Na stole ležel složený list papíru.
„Nikdy bych nevěřila, že mi něco takového uděláš. Myslela jsem, že náš vztah stojí na důvěře a věrnosti. Dnes mi volala tvá kolegyně. Všechno mi popsala a poslala i důkazy – fotografii z postele a pozitivní test. Odcházím. Nehledej mě. Dítě si nechám, ale ty ho neuvidíš. O rozvod se postarám sama. Sbohem.“
Slova se mu před očima rozmazala, jak mu po tvářích stékaly slzy. Věděl, že si to způsobil sám. Okamžitě se rozhodl podstoupit nové vyšetření, aby jednou provždy zjistil, zda může zplodit dítě. Pokud je skutečně neplodný, pak Dita lže. Jenže kde teď Milenu hledat a jak ji přesvědčit, aby jejich manželství nezahodila?
„Výsledky jsou v pořádku. Početí je ve vašem případě možné,“ oznámil mu lékař po několika dnech.
Ta věta ho zasáhla jako blesk. Znamenala naději i trest zároveň. Milenino dítě tedy může být jeho. A Dita si těhotenství nevymyslela.
„Ale mně přece dřív tvrdili, že jsem neplodný,“ namítl zmateně.
„Někdy se situace změní. Stačí úprava životního stylu nebo jiné okolnosti,“ pokrčil rameny lékař.
„To jsou věci,“ vydechl Radovan.
S Ditou se nehádal. Oznámil jí, že během těhotenství poskytne finanční podporu a postará se o dítě, ale společnou domácnost s ní neplánuje. Potomek za jejich selhání nemůže. Dita protestovala, tvrdila, že dítě potřebuje úplnou rodinu. Radovan jí však připomněl: „A proč jsi tedy volala mé těhotné ženě a všechno jí řekla?“ Bránila se tím, že o Milenině stavu neměla tušení.
„Mimochodem, kde jsi vzala její číslo?“ zeptal se náhle.
„Mám své zdroje. A ty nebudu prozrazovat,“ odbyla ho.
„Takže zase nějaká klička. Zakázané věci tě přitahují víc než cokoli jiného,“ ucedil.
Pak začal obvolávat všechny známé i Mileniny kamarádky. Nikdo mu však nedokázal říct, kde by mohla být.