Tereza Nováková zůstala stát na popraskaném asfaltu autobusové zastávky. Displej na telefonu ukazoval 22:15 a další spoj jel až nad ránem.
Promnula si zkřehlé tváře, které ji pálily zimou. Dnešní směna v pekárně byla vyčerpávající – porouchal se hnětač těsta a polovinu várky musely s kolegyněmi zpracovat ručně. Záda měla jako zlomená. A teď ještě tohle – ujetý autobus. Domů to bylo skoro pět kilometrů, přes průmyslovou zónu a pak kolem rodinných domků. Před víkendem se jí příčilo utrácet za taxi každou korunu.
Zachumlala se hlouběji do bundy a chystala se sejít z obrubníku, když za ní cosi hlasitě prasklo, jako když se trhá tvrdý plast.
Otočila se. Pod slabě osvětleným přístřeškem se po mokrém asfaltu kutálely velké brambory. Vedle nich stála drobná, vyzáblá žena v objemném šedém kabátu a tmavém šátku. Bezradně hleděla na utržená ucha kostkované tašky.
„No to snad ne…“ zamumlala. Její hlas byl překvapivě pevný, bez stařeckého chvění.
Tereza na okamžik zavřela oči. Doma na ni čekal Martin Dvořák, který nesnášel, když přišla pozdě. Hromada nevypraného pracovního oblečení, nesbalená taška na zítřejší cestu. Přesto se nedokázala jen tak otočit a zmizet ve tmě.
„Pojďte, pomůžu vám,“ dřepla si a začala sbírat špinavé brambory do zbytku tašky. „Kolik to má? Dvacet kilo?“
„Když si člověk nese svoje, necítí tíhu,“ odpověděla žena a podepřela tašku zespodu. „Jenže ty dnešní věci nic nevydrží.“
„Bydlíte daleko?“
„Za kolejemi, v ulici Na Výsluní.“
Tereza mlčky uchopila náklad zespodu. Prsty jí okamžitě ztuhly pod vahou. Vydaly se podél dlouhého betonového plotu továrny. Lampy tu nesvítily, pod nohama čvachtalo řídké bláto. Kráčely beze slov, jen dech starší ženy byl slyšitelný v tichu.
„Jmenuju se Alena Procházková,“ ozvala se náhle, když zabočily do úzké uličky mezi ploty. „A ty si celou cestu povzdechuješ. Z práce?“
„Ano.“
„A manžel doma nebude nadšený, že jdeš tak pozdě?“
Tereza se pousmála. „To tedy nebude. Zítra jedeme za jeho maminkou. A já nemám nic připravené. Ani sbalené věci, ani dárky. Ivana Konečná má ráda, když všechno běží podle plánu. A já to zase nestíhám.“
„Tak ke tchyni,“ přikývla Alena, když se zastavily u staré plechové brány zčernalé časem. „Tady bydlím. Polož to klidně na zem, dál si to odnesu sama.“
Tereza s úlevou složila těžkou tašku. Ramena jí hořela námahou.
„Děkuju ti. Dneska už málokdo pomůže cizímu,“ zadívala se na ni Alena. Ve tmě nebylo téměř vidět její tvář, jen oči se jí leskly.
„To nic,“ mávla rukou Tereza, protřepala si ztuhlé prsty a otočila se k odchodu.
„Terezo.“
Zůstala stát. V žaludku ji nepříjemně píchlo. Své jméno přece neřekla.
Žena stála u brány a upřeně ji pozorovala, jako by čekala, až se k ní znovu přiblíží.