Automat ji okamžitě odbyl strohou hláškou, že volaný je mimo dosah signálu. Zkusila to znovu o hodinu později. Stejný výsledek.
Aby se nezbláznila čekáním, pustila se do úklidu. Vydrhla sporák, který už dávno potřeboval vyčistit, přerovnala police ve skříni a vytřídila hromadu oblečení. Překvapovalo ji jediné – Ivana Konečná se také neozvala. Kdyby Martin dorazil k ní bez Terezy, tchyně by jí už dávno volala a zasypávala ji výčitkami o tom, jak má vypadat správná manželka.
Krátce po třetí hodině se displej telefonu rozsvítil cizím číslem.
„Prosím?“ ozvala se nejistě.
„Paní Terezo Nováková?“ hlas na druhém konci byl úředně chladný, téměř kovový. „Kapitán Pavel Marek, dopravní inspektorát. Váš manžel měl nehodu na dvaatřicátém kilometru silnice.“
Houbička jí vyklouzla z prstů a žbluňkla zpět do dřezu plného pěny.
„Je… je v pořádku?“
„Je při vědomí. Utrpěl silný náraz do hrudníku a máme podezření na vážnější poranění ramene. V tom úseku není signál, proto se vše zdrželo. Sanitka ho právě převáží do okresní nemocnice. Přijeďte prosím s doklady.“
Zbytek dne jako by se odehrával bez ní. Nepamatovala si, jak objednala taxi, ani jak projížděli šedivou krajinou po rozbředlé silnici. Řidič si tiše pouštěl rádio a stěrače monotónně rozháněly špinavou vodu z čelního skla. Tereza jen sledovala jejich rytmus a snažila se nemyslet.
V příjmové ambulanci to páchlo dezinfekcí a zatuchlým linoleem. Sestra za přepážkou sotva zvedla oči od monitoru a kývla směrem k chodbě.
„Dvořák? Druhá vyšetřovna. Čeká na lékaře.“
Tereza zatlačila na lehké bílé dveře.
Martin seděl na lehátku. Pravou paži měl pevně přitaženou k tělu elastickým obinadlem, na lícní kosti se mu rýsovala odřenina a tričko na hrudi bylo roztržené. Vypadal bledě, skoro ztraceně. Když ji uviděl, neuhnul pohledem. Jen zhluboka vydechl a ramena mu klesla.
„Tak jsem si udělal výlet,“ pokusil se o hořký žert.
Přistoupila blíž a opatrně se dotkla jeho zdravého ramene. „Co se stalo?“
„Silnice byla jak kluziště,“ promnul si čelo levou rukou. „Začalo sněžit s deštěm, asfalt klouzal. U pily mě to v zatáčce smetlo. Brzdy nezabraly. Skončil jsem v betonovém sloupu staré zastávky.“
Na okamžik se odmlčel a pak k ní zvedl oči.
„Terezo… náraz šel přesně na pravou stranu. Na místo spolujezdce.“
Zatajila dech.
„Vyšetřovatel říkal,“ pokračoval tiše, „že kdyby tam někdo seděl, nedopadlo by to dobře. Dveře jsou zatlačené skoro až k převodovce. Měla jsi štěstí, že jsi nejela.“
Podlomila se jí kolena a dosedla na tvrdou židli vedle lehátka. V očích ji štípaly slzy. V hlavě jí zněla věta, kterou kdysi slyšela: Nezítřejší cesta není pro tebe. Jako by Alena Procházková stála přímo tady, mezi nemocničními zdmi.
O dva týdny později, když už se Martin zotavoval doma s rukou v ortéze, se Tereza rozhodla vrátit na místo nehody. Chtěla to vidět na vlastní oči.
Zaparkovala poblíž průmyslové zóny a pěšky došla až do ulice Stavebníků. Zabočila do známé uličky a zpomalila krok, když se před ní konečně objevila stará zastávka. Zastavila se a zůstala stát bez hnutí.