Alena se ani nepokusila tašku převzít zpátky.
„Zítra k tchyni na vesnici nejez,“ pronesla klidně, bez jediného zachvění v hlase. „Ať ti Martin říká cokoli, i kdyby křičel. Zůstaň doma.“
„Jak můžete vědět…“ vydechla Tereza, ale Alena už odsunula závoru, kov zaskřípal, a zmizela za brankou. Vak vtáhla za sebou a dvůr pohltila tma.
Tereza došla k paneláku, ani si nepamatovala kudy. Ta věta jí hučela v hlavě jako zaseknutá deska. Když odemkla byt, ovanula ji vůně ohřívané večeře.
Martin seděl u stolu v vytahaném tričku, palcem bezmyšlenkovitě posouval obrazovku telefonu.
„Je skoro jedenáct,“ poznamenal, aniž by zvedl oči. „Volal jsem ti třikrát.“
„V mrazu mi chcípla baterka. Ujel mi autobus, šla jsem pěšky od pekárny.“
„Skvělé. A kde jsou nákupy?“
Zula promočené boty a opřela se o futra.
„Jaké nákupy?“
Teprve teď telefon odložil. „Zítra jedeme k mámě na celý víkend. Slíbila jsi, že vezmeš na trhu pořádný sýr, maso na pečení a dort. Já byl dopoledne v garáži, kontroloval auto. Prosil jsem tě, ať se po směně stavíš.“
„Martine, rozbil se nám hnětač. Čtyřicet kilo těsta jsem dělala rukama. Na žádný trh už jsem neměla sílu. Všechno koupíme zítra cestou v supermarketu.“
„Máma nesnáší kupované sladkosti!“ vyjel a odstrčil hrnek tak prudce, až v něm zachrastila lžička. „Měsíc a půl jsme tam nebyli. Těší se, chystá se. A ty zase všechno necháš na poslední chvíli. Pro tebe je práce vždycky přednější.“
Tereza mlčky sledovala jeho podrážděný výraz i drobky na stole, které mu nestály za setření. A vtom se jí vybavila slova staré ženy – tak jasně, jako by jí je šeptala do ucha.
„Nikám nepojedu,“ řekla tiše.
Martin ztuhl. „To myslíš vážně? Děláš mi to naschvál?“
„Ne. Jsem úplně vyčerpaná. Jestli tam zítra pojedu a budu u stolu poslouchat povzdechy Ivany Konečné o tom, jak jsem neschopná manželka, nezvládnu se ovládnout. Jeď sám. Řekni, že mi není dobře.“
Vyskočil ze židle. Ve tváři mu naskákaly červené skvrny.
„Výborně. Tak pojedu sám. A pak po mně nechtěj, abych tě před ní obhajoval.“
Odešel do ložnice a práskl dveřmi tak, že se zachvěly skleničky v kredenci. V bytě zůstalo jen monotónní bzučení lednice.
Ráno mezi nimi panovalo ticho. Martin okázale házel věci do sportovní tašky, cinkal klíči, pil kávu vestoje a ani se jí nezeptal, jestli si dá také.
„Vrátím se v neděli večer,“ utrousil při oblékání bundy. „Užij si samotu.“
Dveře zapadly. Tereza přistoupila k oknu a objala se pažemi. Martinova stará toyota vyjela z dvora a zmizela za rohem.
Cesta k Ivaně Konečné trvala sotva hodinu. Kolem desáté tam měl být. Když ručičky ukázaly jedenáct, nervozita ji přemohla a sáhla po telefonu, aby mu vytočila číslo.