Ztracená ve vánici
Část první: Ráno sevřené mrazem
Josef Kratochvíl procitl s nepříjemným pocitem, že nemůže pohnout hlavou. Vousy mu během noci přimrzly k polštáři. Zůstal chvíli ležet bez hnutí a naslouchal vlastnímu dechu, který mu v hrdle štípal jako ledové jehličky. V chalupě panoval tak krutý chlad, že se jinovatka rozlezla i po podlaze a v rozích světnice se zvedaly drobné ledové výrůstky, lesknoucí se v mdlém světle svítání, které jen stěží pronikalo zamrzlými okny.
Před nedávnem oslavil osmapadesátiny, ale po třech vyčerpávajících letech bídy si připadal spíš jako stařec na sklonku života. Každé ráno začínal stejně — nejdřív se přesvědčil, zda jeho vnuk David Kratochvíl ještě dýchá, a pak pohledem spočinul na pětileté Tereze Kratochvílové, stočené do klubíčka u dávno vyhaslých kamen. Lidé v Litoměřicích si šeptali, že tak tuhou zimu nepamatují ani nejstarší pamětníci. Josef tomu věřil. Závěje už v půli prosince sahaly až k okenním rámům a zdálo se, že sníh pohltí celý svět.
S námahou se posadil. Tělo měl ztuhlé, jako by bylo odlité z kovu. Přehodil přes sebe obnošený kožich a vyšel do síně. Po tmě nahmatal svazek dřeva, který si odložil ještě na podzim. Polena byla vlhká, ale jiná možnost nebyla — kamna musel rozdělat hned, než se děti probudí promrzlé až na kost. Chlad se totiž v noci vplížil i pod těžké ovčí přikrývky, které kdysi sešila jeho zesnulá žena Eva Kratochvílová.
„Tati, už jsi vzhůru?“ ozval se z vedlejší místnosti tichý hlas Petry Kratochvílové. Spala lehce a probudil ji každý zvuk.
„Vstávej, děvče,“ odpověděl, zatímco křesal jiskru. „Musíme zatopit, než se drobotina vzbudí. Takový mráz nepamatuju.“
Petra se objevila ve dveřích, zabalená do starého šátku, který jí Josef přivezl z Brna ještě před válkou, když tam jezdíval za prací. Látka byla vyšisovaná a místy prodřená, přesto si uchovávala hřejivost. Petra si ho cenila jako pokladu — v těchto časech rozhodoval o přežití i kus látky.
Společně rozdýchali kamna, až se místností začalo šířit dlouho očekávané teplo. Josef usedl na lavici a cítil, jak mu krev znovu proudí tělem. Petra postavila na plotnu hrnec s vodou, kterou přinesla už večer z obecní studny, a začala krájet poslední zmrzlé brambory na téměř průsvitné plátky. Byly to poslední zásoby, schované pod podlahou.
„Tati,“ pronesla tiše, aby nevzbudila děti, ale rozhodnost z jejího hlasu nezmizela, „dnes půjdu do Slaného. Říká se, že tam minulý týden proběhl trh. Možná ještě někdo něco vymění za mouku.“
Josef se zamračil. Slaný ležel dobrých dvanáct kilometrů přes les. V takové zimě to byla cesta o život. Jenže zároveň věděl, že bez rizika se chleba nedočkají. Dívat se na hladovějící děti bylo horší než jakékoli nebezpečí.
„Nepůjdeš sama,“ rozhodl pevně. „V lese se potulují vlci. A mráz člověka skolí raz dva. Helena Zemanová i Ludmila Váleková se prý chystaly také. Přidej se k nim.“
Petra přikývla a dál krájela brambory tak tence, že skrz ně prosvítalo světlo. Vůně horké vody probudila Davida. Vylezl zpod přikrývky, která mu zároveň sloužila jako lůžko i peřina, a ospale zašeptal: „Maminko, mám hlad.“
„Hned to bude,“ pohladila ho po světlých, zacuchaných vlasech. „Nejdřív se zahřej.“
Tereza seděla tiše na kraji lůžka a objímala si kolena. Už chápala, že jídla je málo, a snažila se neprosit. Její velké oči v hubeném obličeji však prozrazovaly víc než slova.
Po skromné snídani — hrst rozvařených brambor zapitá horkou vodou s několika sušenými lesními plody z léta — se Petra začala chystat. Navlékla si dva šátky, starou vatovanou bundu po matce a navrch Josefův kožich. Na nohy obula několikrát spravované válenky.
„Postaráš se o ně?“ zeptala se ve dveřích.
„Postarám,“ přikývl Josef, přestože ho svíral neklid. „A ty se vrať, jakmile ucítíš, že je něco špatně.“
Objala ho, pak děti, každému pošeptala pár slov, a vyšla do bílého mrazu. U branky už čekaly Helena Zemanová a Ludmila Váleková, zachumlané do vrstev šatstva, připomínající dvě sněhem obalené postavy bez tváře.
Josef je sledoval z okna, dokud se jejich siluety nerozplynuly v mlžném oparu. Potichu se za ně modlil, stejně jako kdysi jeho matka, když vyprovázela otce do polí.
—
Část druhá: Stezka mezi stromy
Petra kráčela po sotva znatelné pěšině zaváté čerstvým sněhem a v duchu si vybavovala, kdy naposledy opustila Litoměřice. Bylo to ještě před podzimem, kdy se pokoušela vyměnit část výbavy za obilí. Marně. Hladových bylo příliš mnoho a cena chleba stoupala do závratných výšin.
Helena, která bydlela o pár domů dál, byla povahou čilá a upovídaná. Pokoušela se mluvit i teď, ale vítr jí slova bral od úst.
„…můj Pavel Navrátil je pořád v Brně na stavbě… aspoň tam dostane najíst… tady je jen trápení… slyšela jsem, že ve Slaném má nový předseda plné sýpky, ale bere jen zlato…“
„Zlato,“ zopakovala Ludmila tiše. Po ztrátě tří dětí téměř nemluvila. „Kdo z nás ho má?“
Petra mlčela. V uzlíku na zádech nesla to nejcennější — hedvábný šál po matce, dvě vyšívané košile od babičky Květoslavy Němecové, stříbrný křížek a otcův kožich. Josef jí ho podal se slovy, že kabát není důležitý, když jde o život dětí.
Helena nesla malou truhličku s rodinnými drobnostmi — náušnice, korálky a několik starých mincí. Ludmila vzala zdobené zrcadlo, o němž slyšela, že ve městech má cenu.
Les je přivítal mrazivým tichem. Stromy praskaly zimou a sníh pod nohama skřípal tak ostře, až to bolelo v uších. Větve obtížené jinovatkou se skláněly nízko k zemi.
„Člověka až mrazí,“ zamumlala Helena.
„Jdeme a neohlížíme se,“ odpověděla Ludmila klidně.
Kolem poledne dorazily k rozcestí. Jedna cesta vedla do Slaného, druhá směrem k Rakovníku, o němž kolovaly znepokojivé zvěsti.
„Doprava,“ rozhodla Petra. „Za roklí už to nebude daleko.“
Než však stačily vykročit, objevili se na cestě dva mladí muži. Měli na sobě obnošené kožichy a přes ramena přehozené torny.
„Pomáhej Bůh,“ pozdravil jeden z nich, zrzavý, s přívětivým úsměvem, který však nedokázal skrýt zkoumavý pohled. „Do Slaného? Tam teď nic neseženete.“
„A vy to víte odkud?“ zeptala se ostražitě Helena.
„Jsme odtamtud,“ přidal se druhý, tmavovlasý s pronikavýma očima. „Sýpky jsou zamčené. Ale slyšeli jsme, že v Rakovníku jeden mlynář potají prodává mouku. Za dobrou cenu.“
Ludmila si s Petrou vyměnila pohled. Naděje, byť nejistá, v nich znovu zažehla sílu.
„Právě tam máme namířeno,“ pokračoval zrzavý muž. „Můžeme vás doprovodit. Ve čtyřech se jde jistěji.“
Petra cítila, jak se jí v hrudi mísí obava s nutkáním věřit. Les kolem nich byl tichý, až nepřirozeně. A rozhodnutí, které měly učinit, mohlo změnit víc než jen směr jejich cesty.