vousatý muž kývl k úzké pěšině vlevo. „Cestu známe. Dovedeme vás tam. Ve víc lidech je to veselejší – a aspoň se nemusíte bát vlků.“
Petra Kratochvílová se zamračila. Na těch dvou bylo cosi, co jí nedávalo klid – příliš uhlazené hlasy, pohledy sklouzávající k jejich uzlíkům, krátká tichá znamení mezi nimi. Měla chuť odmítnout, chytit Helenu Zemanovou za rukáv a odejít opačným směrem. Jenže Helena, vždycky hrr, už nadšeně přikyvovala.
„No vidíš, Petro,“ zasmála se trochu nuceně. „Co bychom dělaly ve Slaném, když je tam prázdno? Do Rakovníka to zkusíme. Třeba se na nás štěstí usměje.“
„A odkud vlastně jste?“ zeptala se Petra co nejvyrovnaněji, i když ji uvnitř svíral nejasný strach.
„My?“ zrzavý se široce usmál a blýskl silnými zuby. „Zdaleka. Od Ostravy. Chodíme po vsích, něco koupíme, něco vyměníme. Nemějte obavy, ženské, jsme křesťané jako vy.“
„Křesťané nosí kříž na krku,“ poznamenala tiše Ludmila Váleková. Petra si všimla, jak mužům na okamžik potemněl výraz.
„Ale ovšem,“ zamumlal tmavovlasý a sáhl pod kabát. Vytáhl měděný křížek na špinavé šňůrce, teatrálně jej políbil a zase schoval. „Tak půjdeme? Dokud je světlo. V Rakovníku prý předseda chystá svatbu pro dceru. Na tu si schoval celý pytel mouky. Když poprosíme, možná něco ukápne i nám.“
Ženy si vyměnily pohled. Pytel mouky – to nebyla maličkost. Vydržel by jim až do jara. Petra si v duchu představila, jak domů přináší těžký vak vonící obilím, jak vaří hustou kaši pro Davida a Terezu, jak se Josef Kratochvíl před plným stolem tiše pokřižuje. Obava, která ji před chvílí bodala pod žebry, ustoupila naději.
„Dobrá,“ vydechla. Slovo jí připadalo jako rozsudek, který už nelze vzít zpět.
Muži se ochotně nabídli, že jim ponesou zavazadla. Tvrdili, že po takové cestě si ženy zaslouží úlevu. Pěšina je vedla hlouběji do lesa. Koruny borovic se nad nimi stahovaly a zakrývaly bledé zimní nebe. Sníh byl tak hluboký, že se do něj bořily až po kolena.
Cesta se táhla nekonečně. Slunce, které toho dne stejně nehřálo, se začalo sklánět k obzoru a mezi stromy se rychle šeřilo. Zrzavý muž několikrát pohlédl k obloze, cosi počítal, a pak náhle odbočil z vyšlapané stezky.
„Tudy je to kratší,“ prohodil. „Přes roklinu, kolem starého poustevnického stavení. Rakovník je odtud sotva dvě versty.“
Petra šla z posledních sil. Plstěné boty jí promokly, prsty necítila. Helena vedle ní těžce oddychovala, občas tiše vzlykla, ale nestěžovala si. Ludmila kráčela mlčky, oči sklopené k zemi. Muži se chvíli objevovali před nimi, pak mizeli za stromy. Pokaždé, když se ztratili z dohledu, sevřelo Petře srdce – co když je tu nechají samotné, bez cesty, bez šance najít směr?
Pak se les náhle rozestoupil.
Před nimi ležela mýtina pokrytá nedotčeným sněhem. Uprostřed stála zchátralá dřevěná stavba – zbytek někdejšího skitu, o němž se zmínil zrzavý. Kříž na střeše byl nakloněný, dveře visely jen na jednom pantu, okna černala prázdnotou.
„Zastavíme se tu,“ navrhl tmavovlasý a zastavil se. „Mám kousek slaniny a chleba. Zahřejeme se, něco sníme, a pak dojdeme zbytek cesty.“
„Slaninu?“ Helena ožila a olízla si vyschlé rty. „Kde by ses k ní dostal?“
„Vyměnil jsem,“ uchechtl se zrzavý a rozvazoval tornu. „Jedna babka měla zrcátko, já měl špek. Spravedlivý obchod. Pojďte dovnitř, proč mrznout venku.“
Vešly do polorozpadlé chalupy. Uvnitř byl zatuchlý vzduch, páchlo to vlhkem, myšími hnízdy a čímsi nasládlým, co Petře nahánělo husí kůži. Zůstala stát na prahu a rozhlížela se po šeru. V rohu zahlédla shrbenou postavu zabalenou do hadrů.
„Kdo je to…?“ začala, ale zrzavý ji přerušil.
„Poutník. Taky míří do Rakovníka. Nemějte strach.“
Postava zvedla hlavu. Zpod kapuce se zableskly tmavé oči, lesklé jako uhlíky. Petře se rozbušilo srdce ještě víc. Chtěla vyběhnout zpátky do lesa, odtáhnout Helenu i Ludmilu pryč, ale dveře už mezitím zapadly a závora zapadla na své místo. V místnosti se setmělo.
„Proč zamykáte?“ zachvěl se Helenin hlas.
„Táhne sem,“ odpověděl zrzavý lhostejně. „Průvan. Posaďte se.“
Na lavici rozložil chléb, kus slaniny a pár dalších zásob. Petra na jídlo hleděla, ale tělo jako by jí přestalo patřit. Hlavou jí vířila jediná myšlenka: Nalákali nás. Hloupá, nechala ses nachytat.
„Nestyďte se,“ přistoupil k ní tmavovlasý tak blízko, že ucítila pach alkoholu a tabáku. „Máme pro vás i jinou záležitost. Nepřivedli jsme vás sem jen kvůli odpočinku.“
„Jakou záležitost?“ ozvala se Ludmila. Vztyčila se a v jejím postoji se objevila tvrdost ženy, která už příliš mnoho ztratila a naučila se neplakat před cizími.
Zrzavý si sáhl za holínku a vytáhl dlouhý zahnutý nůž. Nebyl to nástroj sedláka, spíš zbraň člověka zvyklého brát si silou.
„Potřebujeme jen drobnost,“ ušklíbl se. „Všechno, co máte. Šátky, korále, křížky. A bez křiku. Nemáme rádi zbytečný hluk.“
„To jste mohli říct rovnou,“ zašeptala zbledlá Helena a ustoupila ke stěně. „Loupežníci…“
Z rohu se zvedla postava. Nebyl to muž, ale mladá žena s tmavými vlasy a snědým obličejem, rysy téměř cikánskými. V očích jí hrála posměšná jiskra.
„Nebojte se,“ pronesla klidně. „Nejsme bestie. Odevzdáte věci a můžete jít. Jsme hladoví stejně jako vy. Chceme jen přežít.“
„A když ne?“ zeptala se Petra. Překvapilo ji, jak pevně její hlas zní.
„Odevzdáte,“ odpověděl zrzavý a protočil nůž mezi prsty. „Les je kolem dokola. Do nejbližší vsi je to dvacet kilometrů. Noc padá, vlci vyjí. Bez nás cestu nenajdete. Tak buďme rozumní.“
Třetí část: Zmizení
Josef Kratochvíl čekal na dceru tři dny.
První den si říkal, že cesta mohla trvat déle. Druhý už chodil na kraj vesnice a upřeně hleděl k lesu, jestli se neobjeví známá postava v jeho starém kožichu. Třetího dne zašel za Pavlem Navrátilem, Heleniným mužem, který se právě vrátil z města.
„Nepřišla?“ zeptal se bez pozdravu.
Pavel zavrtěl hlavou. „Ne. A Helena taky ne. Byl jsem i u Ludmily – ani ta se nevrátila. Co budeme dělat, Josefe?“
Starý muž zatnul pěsti tak silně, až mu zbělely klouby. „Musíme je hledat. Vyrazíme do Slaného. Třeba se tam něco dozvíme.“
„Do Slaného? Vždyť je to kus cesty. A ty mrazy…“
„Záleží ti na ženě, nebo ne?“ přerušil ho Josef ostře. „Já kvůli Petře půjdu kamkoli.“
Nazítří se vydali na cestu tři – Josef, Pavel a soused Jaroslav Kovář, jehož žena Beáta Červenýová odešla s nimi. Děti svěřili sousedkám, vzali si trochu suchého chleba, sekery na obranu a vyrazili lesní cestou.
Sníh za ty tři dny zahladil všechny stopy. Bílá pláň byla nedotčená, lidské šlápoty byste nerozeznali od zvířecích. Josef se přesto každou chvíli zastavoval a marně pátral po jakémkoli znamení.
Ve Slaném je přijali s nedůvěrou. Předseda obce, muž s tváří tvrdou jako kámen, je vyslechl a jen pokrčil rameny.
„Vaše ženy tu nebyly. Trh se nekonal, cizí jsem neviděl.“
„Ale sem měly namířeno!“ vyhrkl Josef.
„Možná. Ale nedošly. Zkuste Rakovník. U mlynáře Miloslava Urbana prý byl nějaký obchod.“
Do Rakovníka vyrazili dalšího dne. Šli mlčky, každý ponořený do svých obav. Vesnice ležela podél zamrzlé řeky, domků sotva deset. Mlýn stál stranou.
Miloslav Urban, vysoký šedovlasý stařec, je vyslechl na prahu.
„Ženy?“ zopakoval. „Nikdo takový tu nebyl. Žiju tu sám, sotva slyším. O žádném trhu nevím.“
Prošli celou ves, zaklepali na každé dveře. Všude stejná odpověď – nikoho cizího neviděli. Až v posledním stavení, kde u pece seděla téměř slepá stařena, se ozvalo něco jiného.
„Zkuste starý skit za roklí,“ zamumlala. „Tam,