„Tam prý poslední dobou přespávají všelijací pobudové,“ dořekla stařena tiše a zadívala se do plamenů v kamnech. „Minulou zimu jednomu sedlákovi zmizel kůň, jinému kráva. Třeba někdo zahlédl i ty vaše.“
„Kde ten skit najdeme?“ zeptal se Josef Kratochvíl a cítil, jak se mu v hrudi rozbušilo srdce, jako by chtělo prorazit žebra.
Stařena mávla kostnatou rukou k lesu za vsí. „Za hvozdem, tak pět kilometrů. Ale nechoďte tam, chlapi. To místo není dobré. Loni tam našli tři promrzlé chlapy, prázdné torny u sebe. Policie to vyšetřovala, ale nic nezjistila.“
Josef už další varování neposlouchal. Vyšel ven a bez ohlédnutí zamířil k lesu. Pavel Navrátil s Jaroslavem Kovářem ho doběhli až na kraji lesa. Stařec tam stál, hlavu zakloněnou, a křičel do ticha:
„Petro! Dceruško! Ozvi se!“
Les odpovídal jen hučením větru v korunách borovic. Sníh pod nohama vrzal tak žalostně, že to znělo jako tlumený nářek.
Ke starému skitu dorazili až navečer. Uprostřed zasněžené mýtiny se rýsovala polorozpadlá chalupa a vedle ní nakloněný kříž. Dveře visely nakřivo na jediném pantu. Když vstoupili dovnitř, ovanul je chlad, pach vlhka a rozkladu, a cosi nasládlého, z čeho se Josefovi sevřel žaludek.
Prohledali každý kout. Rozhrnovali hadry, nakukovali pod lavice, rozkopávali staré harampádí. Našli prázdnou láhev, kus provazu, nedopalek cigarety – ale nic, co by patřilo ženám. Žádný šátek, žádný uzlík, ani Josefův starý kožich, který si Petra vzala s sebou.
„Možná odešly dál,“ pronesl Pavel, když vyšli zpátky na mráz. „Třeba je jen někdo okradl.“
„A kam by šly?“ Josef se sesunul na práh a skryl tvář do dlaní. „Bez jídla, bez teplého oblečení? V takové zimě?“
Jaroslav pokrčil rameny. „Do města?“
Josef k němu zvedl oči plné slz, které se ani nesnažil skrývat. „Do města? A proč by tam chodily, když doma mají děti? Ne… Tady se stalo něco zlého. Tady.“
Nedokončil větu. Pomalu se zvedl, pokřižoval se směrem k nakloněnému kříži a pevně řekl: „Zajdu na policii. Ať prohledají celý les. Já se bez dcery domů nevrátím.“
Do Litoměřic se vraceli pátý den. Josef otevřel dveře své chalupy a uviděl Davida Kratochvíla, jak uplakaný svírá sestru. V tu chvíli pochopil, že naděje umírá. Ne naráz, ale pomalu, bolestivě, až po ní zůstane jen prázdno.
„Dědo, kde je maminka?“ zeptala se Tereza Kratochvílová.
Pohladil ji po vlasech. „Hledá cestu domů, holčičko. Brzy přijde.“
Nevěřil tomu. Každé ráno se probouzel a pohled na prázdné místo, kde Petra spávala, mu připomínal, že zoufalství dokáže člověka rozleptat víc než stáří.
Uplynul měsíc, potom další. Josef jako by zestárl o deset let. Přestal vysedávat před domem, omezil řeči se sousedy. Všechnu energii věnoval vnukům. David se přestal ptát na matku – uzavřel se do sebe a ztišil se tak, že to Josefa děsilo víc než pláč. Tereza naopak každou noc volala maminku ze sna a Josef ji kolébal a zpíval jí staré ukolébavky, které kdysi slýchával od své matky.
Helena Zemanová ani Ludmila Váleková se nikdy nevrátily. Pavel se vydal ženu hledat znovu – potřetí – a sám zmizel. Našli ho po týdnu v lese, zmrzlého, s tváří zkřivenou výkřikem. Jaroslav pohřbil Beátu Červenýovou, postavil jí kříž nad prázdným hrobem a utápěl se v alkoholu tak, že se ho lidé báli navštívit.
Josef však žil dál. Kvůli dětem. Kvůli naději, že se Petra jednou objeví a najde své děti živé. Pracoval od úsvitu do tmy – sekal dřevo, spravoval střechu, chytal ryby v řece, kde jich rok od roku ubývalo. V noci vytahoval z kapsy jedinou fotografii, která mu po dceři zůstala. Byla na ní ještě dívkou, s dlouhými copy, rozesmátá. Hodiny na snímek hleděl a šeptal: „Kde jsi, Petro?“
O čtyři roky později.
Léto 1936 bylo teplé a úrodné. V Litoměřicích konečně přestali lidé hladovět. Jizvy minulých let sice zůstaly, ale život se pomalu vracel do běžných kolejí. Josef se znovu napřímil, jako by mu z ramen spadla část tíhy, ačkoliv jeho vousy zůstaly bílé jako jinovatka.
Davidovi bylo sedm, Tereze devět. Vyrostli, zesílili. Bolest z matčiny nepřítomnosti se otupila, i když nikdy nezmizela. Tereza převzala domácnost – vařila, uklízela, pomáhala na zahradě. David běhal s kluky k řece a do lesa, nosil domů houby a lesní plody, které Josef sušil na zimu.
Žili skromně, ale hladem netrpěli. Josef choval kozu, dvě ovce a několik slepic. Pracoval v družstvu, večer pletl koše, které Tereza nosila prodávat na nádraží.
A přestože se zdálo, že se smířil, každé jaro na Dušičky šel na hřbitov k malému pahorku, který navršil pro Petru. Stál tam a v duchu se ptal, zda někde žije, nebo zda leží beze jména v lese.
Když se vracel domů, často vídal na zápraží Helenu Vaněkovou – vdovu, která se do Litoměřic přistěhovala poté, co jejího muže odvedli a poslali neznámo kam. Byla to žena přísná, ale spravedlivá. Když Josef předchozí zimu onemocněl zápalem plic, starala se o něj i o děti. Od té doby k nim chodila čím dál častěji.
„Josefe,“ říkávala, když pokládala na stůl mísu horké polévky, „nemůžete být na všechno sám. Děti potřebují ženskou ruku.“
Josef dlouho mlčel. V jeho nitru přežívala naděje, tvrdohlavá jako plevel. Co když se Petra vrátí? Jak by se na něj podívala, kdyby našla v domě jinou ženu?
„Ještě ne,“ odpověděl nakonec. „Dej mi čas.“
Helena přikývla a čekala. Trpělivě.
Podzim 1939.
Válka, o níž se dlouho šeptalo, propukla náhle. Tereza přiběhla z nádraží zadýchaná.
„Dědo, začalo to! Hlásili to v rádiu!“
Josef se pomalu pokřižoval. „Tak je to tady.“
Davidovi bylo třináct, Tereze patnáct. Strach, který kdysi poznali během hladu, se vrátil. Mobilizace přišla rychle. Muže z vesnice odváželi jeden za druhým. Josef, přestože mu bylo přes šedesát, se přihlásil do domobrany.
„Zůstaneš doma!“ plakala Tereza.
„Musím to zkusit,“ řekl tiše.
Nakonec ho odmítli – prý je příliš starý. Josef se vracel domů s pocitem zbytečnosti.
„Budu bojovat tady,“ prohlásil. „Pole je taky fronta.“
Helena mu rozuměla. I ona přišla o muže.
Válka běžela dál a do Litoměřic přicházely zprávy – některé plné naděje, jiné zdrcující. Josef se bál každého zaklepání. David byl ještě mladý, ale mluvilo se o tom, že brzy vezmou i chlapce sotva patnáctileté.
Jeho vrstevníky už odvedli. David zůstal. Pracoval s dědou v družstvu, sílil a den ode dne se víc podobal své matce – světlé vlasy, tytéž světle šedé oči a onen tichý, klidný úsměv, při kterém se Josefovi svíralo srdce.