Tereza Konečná stála u okna a bezmyšlenkovitě hleděla ven. Jaro už převzalo vládu nad městem – na trávnících se zelenaly první svěží výhonky, na záhonech se rozvinuly tulipány a slunce svítilo tak jasně, až to bralo dech. Tenhle prosluněný, téměř idylický den však vůbec neladil s tím, co cítila uvnitř. Za její pochmurnou náladu mohla jediná osoba – její tchyně Ladislava Králová. Téma, které mezi nimi viselo ve vzduchu už dlouho, dnes znovu otevřela a tentokrát zašla příliš daleko.
„Terezko, nemyslíte už konečně na miminko?“ spustila Ladislava hned po pozdravu, sotva si sundala kabát. „Čas běží, biologické hodiny tikají. Podívej se na Gabrielu Vysokýovou a Adama Válka – mají dvě děti a třetí je na cestě. A Gabriela je jen o pět let starší než ty. Snad víš, že s věkem je těhotenství čím dál složitější, zvlášť když jde o první.“
Tereza se zhluboka nadechla, aby udržela klid. „Už jsme to probíraly. S Danielem teď rodičovství neplánujeme. Gabriela s Adamem bydlí ve vlastním, dostali dům po babičce. Kam bychom dítě dali my? Do pronajatého bytu?“
„Jak to, že neplánujete?“ založila si tchyně ruce v bok. „Danielovi je dvaatřicet, tobě bude třicet. A kdy tedy? Po čtyřicítce? To už bude pozdě! Měli jste si dávno vzít hypotéku.“
„Na akontaci právě šetříme,“ namítla Tereza. „A ženy dnes rodí i ve čtyřiceti. Důležité je, že tehdy budeme schopni dítě zabezpečit lépe než teď. Navíc si nejsem jistá, jestli děti vůbec chci. Štěstí přece nespočívá jen v mateřství.“
„Cože? Nejsi si jistá?“ vyjela Ladislava. „Tak ty mi i mému synovi jen motáš hlavu? Teď tvrdíš, že je brzy, že potřebujete auto a byt, a nakonec z tebe vypadne, že rodit nehodláš vůbec! Daniel počítá s potomkem.“
„S potomkem?“ odfrkla si Tereza. „To zní, jako by měl někdo přebírat rodový majetek. Co by asi tak naše dítě zdědilo? Váš byt v paneláku, kde kromě vás a Ctibora Doležala bydlí ještě mladší syn? Nebo Danielovo sportovní kolo z loňska? Anebo budoucí hypotéku?“
„Tak takhle mluvíš?“ zamračila se tchyně. „Myslela jsem, že ti jde o dobro budoucího dítěte. Ale ty hledíš jen na sebe. Zajímalo by mě, co by na to řekl Daniel. Nemyslím si, že by mu takový postoj vyhovoval.“
„Daniel věděl, koho si bere,“ odpověděla tiše Tereza. „Můj názor na mateřství mu byl známý od začátku. V tomhle ho nepřekvapíte. Stojí při mně.“
„To se ještě uvidí,“ utrousila Ladislava chladně. „Daniel je nejen tvůj manžel, ale také můj syn. A podle mě by si zasloužil jinou ženu. Rodina má mít děti. Bez nich je to prázdné.“
„Prosím, přestaňte nám zasahovat do života,“ řekla Tereza s napětím v hlase. „Máte vnoučata od Gabriely a Adama, můžete se jim věnovat. My si rozhodneme sami, jestli a kdy budeme mít dítě.“
Hovor skončil, ale pachuť zůstala. Ladislava dnes překročila hranici. Tereza už neměla sílu s ní mluvit – každá debata se dříve či později stočila k vnukům. Jako by tchyně vycítila, že je to její citlivé místo, a záměrně do něj bodala. Copak jí nestačila vnoučata od starší dcery?
Telefon zazvonil krátce po poledni. Daniel volal z práce během pauzy. „Terko, co se zase stalo? Vy se s mámou neumíte bavit bez hádky? Co jsi jí řekla?“
„Já?“ vybuchla. „To ona se plete do věcí, do kterých jí nic není! Snažila jsem se jí vysvětlit, že je to naše rozhodnutí, ale víš sám, jaká je – s ní se nedá hnout.“
„Nevím… prosil jsem tě, abys na ni byla mírnější,“ povzdechl si Daniel. „Má o nás starost. Volala mi úplně rozrušená, že jsi prý řekla, že nejsem hoden toho, abys mi porodila dítě. To jsi opravdu řekla?“
„Ne. Ona tvrdila, že mám povinnost dát tobě syna a jí vnuka. Povinnost! Jako bych byla nějaký inkubátor. Jsem člověk, Danieli,“ odpověděla rozechvěle. „Víš, jak citlivé je to pro mě téma. Nehodlám před tvou matkou rozebírat své soukromí. Vykládala by to každému na potkání.“
„Vím,“ řekl tiše. „Jen se s ní prosím nehadej. Mám vás rád obě. Zkus jí odpustit, je už starší a má své zvláštnosti.“
Tereza jen mlčky přikývla, i když ji nemohl vidět. Opravdu se hádat nechtěla. Jenže Ladislava pokaždé otevřela ránu, která se sotva stačila zahojit. A některé věci prostě nedokázala vyslovit nahlas – zvlášť ne před tchyní, která by její bolest nikdy nepochopila.