Daniel sice zůstal stát na chodbě zamračený, ale za Terezou do ložnice nešel.
Tu noc Tereza Konečná oka nezamhouřila. Vnímala každý zvuk bytu. Slyšela, jak se Daniel dlouho převaloval v posteli v obýváku, jak si několikrát povzdechl, než konečně usnul. Se spánkem nikdy potíže neměl – stačilo pár minut a oddychoval pravidelně a hluboce. Ona však jen nehybně ležela a zírala do tmy.
Nevyměnili si už ani slovo. Čekala, že přijde, že zaklepe, že alespoň řekne, že ho to mrzí. Nic takového se nestalo. Choval se, jako by mezi nimi k žádné hádce nedošlo. Ani večeři nesnědli spolu – Tereza zůstala zavřená v ložnici, zatímco on si v kuchyni ohřál karbanátky s bramborovou kaší, které mu ještě odpoledne sama připravila. Teď spal klidně, bezstarostně… Možná už na celý spor zapomněl.
Jenže ona zapomenout nedokázala. V hlavě se jí znovu a znovu přehrávaly události, které jí navždy změnily život. Události, kvůli nimž dnes lékaři jen krčí rameny.
Bylo jí tehdy pouhých šestnáct. Dítě v těle téměř dospělé dívky. Hezká, důvěřivá, bezstarostná. Rodiče byli věčně v práci a na ni ani na její starosti nezbýval čas. Každé léto proto trávila u babičky Beáty Němecové na venkově, v jiném kraji. Měla tam partu známých – většinou městské děti jako ona, které k prarodičům jezdily na prázdniny. A pak tu byli místní kluci. Připadali jí starší, zkušenější, světaznalí. Hrdinové v ošoupaných džínách, s cigaretou mezi prsty a sebevědomým úsměvem.
Jednou po diskotéce v místním kulturáku nabídli dva takoví frajeři Tereze a její kamarádce, že je svezou na motorce. Pro holky z města to byla skoro pohádka – vítr ve vlasech, noční jízda, dobrodružství. Souhlasily bez váhání.
Místo romantické projížďky je však odvezli k polorozpadlému domu na kraji lesa. Uvnitř už čekali další čtyři kluci, opilí do němoty. Co následovalo, si Tereza pamatovala jen v útržcích – pach alkoholu, hrubé ruce, smích, který jí zněl v uších ještě dlouho poté. Prosby ani pláč nikoho nezajímaly. Nadávali jim do lehkých holek z města, tvrdili, že si o to samy řekly.
Utekly až nad ránem, když násilníci usnuli přímo u stolu. Bosé nohy jim šlehala studená tráva mokrá rosou, větve stromů je škrábaly do obličejů. Tereza ani nevěděla, jak se dostala k babiččině domu. Jakmile překročila práh, sesunula se na zem a rozplakala se.
Stará žena se na ni podívala – a pochopila.
„To je ale ostuda,“ bědovala Beáta Němecová místo objetí. „Co tomu řeknou lidi? Slušné děvče je večer doma, ne že lítá po zábavách! Já tě varovala. Dokud si pro tebe nepřijedou rodiče, nikam nepůjdeš. Udělala jsi nám hanbu.“
„Musíme to nahlásit na policii,“ zašeptala Tereza ochraptělým hlasem. „Znásilnili mě. Pamatuju si dokonce značku té motorky.“
„Na policii?“ vyjekla babička. „Aby se to rozkřiklo po celé vsi? To ani náhodou! Sedla sis na tu motorku sama. Nikdo tě nenutil. Tak si teď nestěžuj. Umyj si obličej a buď ráda, že se to neví víc. Slušným dívkám se takové věci nestávají.“
Maminka přijela až za týden, přestože jí Tereza všechno vyprávěla do telefonu hned druhý den. Když dorazila, její reakce byla téměř totožná.
„O tomhle se nikde mluvit nebude,“ rozhodla rázně. „Vybreč si to a vezmi si z toho ponaučení. Nemáš co jezdit s cizími kluky. Udělala jsi mi ostudu.“
„Takže si za to můžu sama?“ zeptala se Tereza tiše.
„A kdo jiný?“ odsekla matka. „Proč se to stalo právě tobě?“
Kamarádka, která si tím peklem prošla s ní, se nebála. S podporou rodičů podala trestní oznámení. Tereza však dostala jasný zákaz – u soudu nesměla vypovídat ani jako svědkyně.
Odjely zpět domů a život měl pokračovat dál. Jenže pro Terezu už nic nebylo jako dřív. Lekala se každého prudšího zvuku, při zaburácení motorky tuhla hrůzou. Chlapcům se vyhýbala obloukem. Postupně začala věřit tomu, co jí všichni opakovali – že si za všechno může sama. Matka se chovala, jako by se nic nestalo, a otci o celé věci zakázala říct jediné slovo.
Že se s jejím tělem děje něco neobvyklého, si Tereza uvědomila až po čase. Nejdřív přisuzovala vynechání menstruace stresu. Když se přidaly ranní nevolnosti, přepadla ji panika. Netušila, jak to doma vysvětlit. Strach jí svíral hrdlo a mlčela.
Matka zjistila pravdu až ve chvíli, kdy byla Tereza v pátém měsíci.
„Na co jsi čekala?“ křičela tehdy. „Že to zmizí samo? Až ti naroste břicho? Kdy jsi mi to chtěla říct?“
„Nevěděla jsem jak,“ špitla Tereza. „Chtěla jsi na všechno zapomenout…“
„Ty si naděláš dítě a já to mám řešit?“ rozčilovala se matka bez přestání. „Vychovávala jsem tě pro tohle? Co si teď počneme? Pochybuju, že bys byla připravená nést následky takového rozhodnutí.“