Některé věci prostě nedokázala vyslovit nahlas – a už vůbec ne před ženou, která by její trápení stejně obrátila proti ní.
Tereza Konečná totiž nesla tajemství, které pálilo jako otevřená rána. Nešlo o to, že by s Danielem Malířem děti nechtěli. Pravda byla mnohem krutější – lékaři jí oznámili, že početí přirozenou cestou je velmi nepravděpodobné. A kdyby se o tom dozvěděla Ladislava Králová, jejich manželství by podle Terezy dlouho nevydrželo.
Jednoho odpoledne se její obavy naplnily.
„Tak povídej!“ vpadla Ladislava bez pozvání do kuchyně jejich pronajatého bytu a odhodlaně si sundala kabát, jako by tam byla doma. „Proč jsi mě vodila za nos? Proč jsi neřekla pravdu hned?“
Tereza na ni nechápavě hleděla. „O čem to mluvíte? Co jsem vám měla říct?“
„Tvrdila jsi, že s Danielem děti zatím nechcete, že počkáte. A přitom jde o něco úplně jiného! Ty nemůžeš mít dítě. Nemůžeš mému synovi porodit potomka! Kdy jsi mi to chtěla oznámit? Nebo sis myslela, že se to nikdy nedozvím?“
Tereza zbledla. „A proč bych vám měla cokoliv vysvětlovat? Týká se to mě a mého muže. Daniel o všem ví. Tyhle věci řešíme spolu. Jak jste se to vůbec dozvěděla? Od něj určitě ne.“
„Nepodceňuj mě,“ ušklíbla se Ladislava. „V místní nemocnici znám kdekoho. Sestřenice dělá zdravotní sestru na stomatologii, švagrová uklízí na chirurgii. A představ si – Danielova bývalá známost, ta jeho první láska Aneta Tkadlecová, teď nastoupila na gynekologii. Vrátila se ze Splitu, kde žila s manželem. Rozvedla se, děti neměli, tak je zpátky doma. Potkaly jsme se na chodbě, daly se do řeči. Hodná holka! Ta by Danielovi syna dala, kdybys ho tehdy nesvedla.“
Tereza cítila, jak se jí podlamují kolena.
„Postěžovala jsem si jí,“ pokračovala tchyně bez špetky studu, „že moje dcera čeká už třetí dítě, a vy pořád nic. A víš, co mi řekla? Že problém není v tom, že byste nechtěli. Ale že ty nemůžeš! Prý jsi neplodná. Kvůli tobě můj syn nemá dědice. Co jsi vyváděla za mlada? Jeden potrat za druhým? Nediv se, že tě za to Bůh trestá. Jen nechápu, proč si Daniel vzal zrovna tebe.“
„Nikdy jsem na potratu nebyla!“ vyhrkla Tereza se slzami v očích. „Tohle si nezasloužím. S Danielem podstupujeme léčbu. Tedy… já ji podstupuji.“
„Jistě,“ odfrkla si Ladislava. „A stojí to majlant, co? Už jsem se informovala. Tak proto mizí Danielovy peníze! Místo abyste si vzali hypotéku a investovali do vlastního bydlení, vyhazujete tisíce za nejistý výsledek. Upřímně? Bylo by levnější, kdyby si našel zdravou ženu. A žádné umělé oplodnění nepřipadá v úvahu!“
„Promiňte, ale tohle není vaše rozhodnutí,“ ohradila se Tereza. „Je to naše manželství.“
„Daniel je můj syn!“ zvýšila hlas Ladislava. „A jde o mého vnuka. Děti ze zkumavky? To není přirozené. Dítě má vzniknout normálně. A ty… tys ho podvedla. Vzal si tě v domnění, že jsi zdravá žena.“
Tereza zůstala po jejím odchodu dlouho sedět bez hnutí. Slova jí zněla v hlavě jako ozvěna.
Když se večer Daniel vrátil z práce, pokusila se o rozhovor.
„Proč ses s mámou vůbec hádala?“ povzdechl si unaveně, sotva si sundal boty. „Stačilo říct, že tě to mrzí. Trochu si poplakat. Možná by tě i politovala. Musíš být chytřejší. Přeci jen… je to citlivé téma.“
Tereza na něj nevěřícně zírala. „Takže mě označí za méněcennou a já se jí mám omlouvat? Za co přesně?“
„Fakt je, že nemůžeš otěhotnět,“ odpověděl tiše. „Máma to zjistila. Šlo to vysvětlit bez scény. Jste obě ženy. Kdybys to podala jinak, třeba by tě pochopila.“
„Nepotřebuju její soucit,“ odsekla. „A co ty? Souhlasíš s ní? Taky jsi proti umělému oplodnění?“
„Nejsem proti,“ pokrčil rameny. „Jen si myslím, že je to finančně náročné. Měli bychom nejdřív vyčerpat všechny jiné možnosti. Mimochodem… nikdy jsi mi přesně neřekla, proč k tomu vlastně došlo. Něco přece muselo být příčinou. Někdy za to můžou dřívější potraty nebo prodělané infekce… Ale to se tě netýká, že?“
Tereza se hořce zasmála. „Takže i ty jsi podlehl jejím řečem. Samozřejmě – mám za sebou desítky potratů a kdovíjaké nemoci. Přesně takhle si to představuješ?“
Slzy jí stekly po tvářích. Už nedokázala dál mluvit. Otočila se a utekla do ložnice, kde za sebou prudce zavřela dveře.
Daniel zůstal stát uprostřed chodby, čelo svraštělé, a nevěděl, co říct ani jak situaci napravit.