„Kde jsi byla? Vidíš vůbec, kolik je hodin?!“ rozléhal se kuchyní rozčilený hlas Radka Malého.
„Zdržela jsem se v práci,“ odpověděla Iveta Hrdličková s nuceným, nepřirozeným smíchem, který zněl spíš jako špatně zahraná výmluva než pravda.
„V práci? V jedenáct večer?“ burácel Radek dál.
Tereza Konečná si přitiskla polštář přes uši. Tenhle scénář znala nazpaměť. Matka se bude obhajovat, otec křičet a obviňovat. Nakonec přijde usmíření – přesně do chvíle, než se všechno zopakuje znovu.
Iveta měla milence. Věděli to sousedé, rodinní známí, dokonce i Tereza. Jen Radek zůstával poslední, kdo nic netušil. Muž, který Ivetu vozil domů, ji bez ostychu vysazoval u vedlejšího domu. Tereza několikrát zahlédla, jak její matka vystoupila z naleštěného auta, letmo si upravila vlasy a s předstíraným klidem zamířila ke vchodu. Viděli to i ostatní, ale každý raději sklopil oči a mlčel.
„Kolikrát ještě? Vždyť zítra vstávám do školy,“ povzdechla si v duchu Tereza a podívala se na budík. Byla půlnoc.
Ve škole byla jiná. Tam měla respekt. Jako předsedkyně třídy organizovala akce, zapojovala se do soutěží a sedmý ročník zakončovala s vyznamenáním. Školní chodby pro ni znamenaly únik z domova, kde napětí viselo ve vzduchu každý den. Vlastně měla pocit, že hádky k jejich rodině patří odjakživa. Dřív byl Radek kamioňák a býval doma jen výjimečně. Pak mu zdravotní potíže znemožnily pokračovat a nastoupil jako řidič linkového autobusu. Vydělával méně a trávil víc času doma. A s tím přibylo i křiku.
Jednoho odpoledne se Tereza vrátila ze školy a našla matku, jak hází věci do kufru. Pod levým okem se jí rýsoval temně fialový monokl.
„Sbírej si věci, odjíždíme,“ pronesla Iveta bez vysvětlení.
„Kam? Co se stalo?“ vyhrkla Tereza zmateně.
„Všechno ti řeknu cestou. Teď si pospěš.“
Ukázalo se, že se k Radkovi konečně doneslo, kde a s kým jeho žena tráví večery. Počkal si na ni u sousedního domu. Následovala prudká hádka, pár ran, slzy a definitivní konec. Dal jí šedesát minut, aby zmizela. Stihly to tak tak.
Odjížděly stejným autem, které Ivetu celé měsíce vozilo domů.
„Kryštof Němec,“ představil se řidič, muž kolem čtyřicítky s podivně prázdným, chladným pohledem. Právě ty jeho bezbarvé oči si Tereza zapamatovala nejvíc.
„Těší mě asi není to správné slovo,“ utrousila jízlivě. Matka po ní střelila překvapeným pohledem.
Auto zastavilo ve čtvrti, kterou Tereza dosud neznala. Široké ulice lemovaly moderní vily s upravenými zahradami. Zastavili před jednou z nich.
„Tak co říkáš?“ otočil se na ni Kryštof.
„Ujde to,“ pokrčila rameny.
Dům byl přepychový. Designový nábytek, nejnovější spotřebiče, měkké koberce, které tlumily každý krok.
„Tady budeš bydlet,“ otevřela Iveta dveře do světlého pokoje v patře.
„Dobře,“ odpověděla tiše.
Ležela večer na nové posteli a civěla do stropu. Připadala si jako někdo cizí ve vlastním životě. Nechápala, jak se všechno mohlo během jediného dne převrátit naruby.
Následující ráno nastoupila do nové školy. Sedla si dozadu, chtěla zůstat nenápadná, dokud si nezvykne. Spolužáci ji ignorovali – neubližovali jí, ale ani ji nepřijali mezi sebe. Proplouvala dny tiše, bez nadšení, bez energie, která ji kdysi poháněla.
Ani v novém domě se necítila doma. Spíš jako návštěva, která zapomněla, kdy má odejít. Kufr vybalovala téměř měsíc, vždy jen to, co právě potřebovala. Jediné, co jí zpočátku vyhovovalo, byl klid. Iveta i Kryštof bývali přes den v práci. Večer spolu mluvili o svých záležitostech, zatímco Tereza seděla u stolu jako stín.
„Je všechno v pořádku?“ zeptala se občas matka.
„Jo,“ odpověděla stručně.
Tím rozhovor končil.
Pak si Tereza začala všímat změn. Iveta byla unavenější, pomalejší, často si držela záda. Břicho se jí postupně zakulacovalo. Kryštof kolem ní kroužil s přehnanou péčí, jako by byla z křehkého skla. Vařil, uklízel, objednával jídlo z restaurací a plnil každé její přání. Mezitím stihli i svatbu.
Postupně začal úkolovat i Terezu. „Vytři podlahu.“ „Vyžehli prádlo.“ „Pomoz s obědem, tvoje máma nesnese pach cibule.“
„A proč bych měla?“ odsekla. „Rozhodli jste se mít dítě, tak se o všechno starejte sami.“
Iveta se rozplakala, Kryštof zrudl vzteky. V jeho očích se však objevilo něco tvrdého a neústupného, co Tereze napovědělo, že tímhle jejich konflikt zdaleka nekončí a že v tomhle domě se teprve začíná psát nová, mnohem složitější kapitola jejich soužití.