Tereza si uvědomovala, že svým chováním zachází příliš daleko. Někde uvnitř cítila, že přehání, jenže vzdor byl silnější než rozum. Byla to její tichá odveta za to, že se v nově vybudovaném „šťastném“ světě pro ni nenašlo místo. Iveta se s ní o ničem nepokoušela mluvit, jako by rezignovala. Kryštof ji sotva pozdravil a jinak jí jen rozdával příkazy.
Když se narodila Eliška Bártová, všechno se definitivně změnilo. Iveta se ponořila do péče o miminko tak úplně, že přestala vnímat cokoli kolem sebe. Kryštof po příchodu z práce mířil rovnou k postýlce, bral malou do náruče, zahrnoval ji polibky a něžnými slovy. Tereza si čím dál častěji připadala jako přebytečný kus nábytku. Jednoho dne zavolala svému otci.
„Ahoj, tati, jak se máš? Co je nového?“ zeptala se opatrně.
„Všechno v pohodě, Terezko. Představ si, budu se ženit!“ oznámil jí radostně.
Bez dalšího slova hovor ukončila. Zírala na zhasnutý displej a v hlavě jí hučelo jediné: Další, kdo mě zradil.
Cestou ze školy se impulsivně zastavila u kadeřnictví.
„Ostříhejte mě nakrátko,“ řekla rozhodně.
Kadeřnice si ji nevěřícně prohlížela. „Máš tak nádherné dlouhé vlasy, byla by škoda je dát pryč…“
„A obarvit na sytě růžovou,“ dodala Tereza bez zaváhání.
Když doma sundala čepici, Iveta jen zalapala po dechu. „Proboha, co jsi to udělala? Jak takhle můžeš mezi lidi?“
„Nelíbí se ti to?“ ušklíbla se Tereza. Konečně z matky dostala reakci. Konečně ji vyvedla z klidu. Ten pocit jí přinášel podivné zadostiučinění.
Večer se scéna opakovala s Kryštofem. Zvýšené hlasy, výčitky, hněv. A Tereza, paradoxně spokojená, že je aspoň na chvíli středem pozornosti.
Končila osmou třídu. Z někdejší premiantky nezbylo téměř nic – učivo zvládala jen tak tak, aby nepropadla. Doma se o její výsledky nikdo příliš nezajímal. Veškerá energie rodičů směřovala k malé Elišce. Školní uniformu dávno odložila, chodila v mikinách a vytahaných džínách. Iveta zpočátku protestovala, ale když jí třídní přestala volat – Tereza jí namluvila, že doma mají miminko a matka je z každého telefonátu na pokraji zhroucení – i tohle vyšumělo do ztracena. Kryštof se stáhl úplně. Teď měl vlastní dceru, kterou mohl vychovávat podle svých představ.
Domů se Tereze nechtělo. Představa křiku dítěte a matčina šišlání ji odpuzovala. Toulala se parkem a přemýšlela, kam vlastně patří.
„Hej, kočko, někam spěcháš?“ ozvalo se za ní.
Otočila se. Dva kluci s dlouhými vlasy, v černých mikinách podobných té její, si ji zvědavě měřili.
„Vůbec ne,“ odpověděla protáhle.
Tak se dostala do party kolem Romana Šimka. Byl to nepsaný vůdce, ostatní ho respektovali. Tereza mezi nimi byla nejmladší. Přezdívali jí „Malá“.
Hned první večer ochutnala alkohol. Doma si nikdo ničeho nevšiml.
O prázdninách chodila domů jen přespat.
„Kde se pořád touláš?“ vyčítala jí Iveta.
„Tam, kde chci,“ odsekla pokaždé.
Postupně se přestali ptát. Jenže z bytu začaly mizet peníze.
„Terezo, nevzala jsi je ty?“ ptal se přísně Kryštof.
„To snad nemyslíš vážně! Sami něco založíte a pak obviňujete mě?“ spustila okamžitě. Naučila se útočit dřív, než někdo zaútočí na ni. Z matčiny peněženky si mezitím nenápadně brala další pětistovky.
Roman kupoval pití, Tereza držela krok s ostatními. Pod vlivem alkoholu bylo všechno lehčí, starosti se rozplývaly. Tady ji nikdo neodsouval stranou. Tady nebyla přítěží. Připadala si, že konečně žije.
Když rodiče začali hotovost schovávat, nastal problém.
„Nic jsi nenašla?“ mračil se Roman.
„Ne. Už si dávají pozor,“ pokrčila rameny.
„A doma nemáte nic jiného cenného?“ nadhodil.
A tak brala věci. Bezdrátová sluchátka, která Iveta skoro nepoužívala. Svůj starý mobil, jenž ležel v šuplíku od doby, co dostala nový. Elektronickou čtečku, na kterou se prášilo. Jednou narazila na starou šperkovnici. Mezi bižuterií ležel i matčin snubní prsten z prvního manželství. „Stejně ho už nepotřebuje,“ pomyslela si a schovala ho do kapsy.
Když přišla mezi partu s prázdnou, Roman si jí sotva všiml. Jakmile však něco přinesla, objal ji kolem ramen a před ostatními ji pochválil. Pro pár vteřin téhle pozornosti by mu dala cokoli.
Pak ale přišel den, kdy se všechno provalilo.
Iveta uklízela v jejím pokoji a všimla si, že zmizel starý telefon i čtečka. Nenašla ani šperky, které Tereza dřív dostala k narozeninám. V náhlém podezření otevřela i vlastní šperkovnici – a zjistila, že chybí několik prstenů a náušnic.
„Ty zlodějko!“ vykřikla. „Okrádat vlastní rodinu? Co ti tady schází?“
Než si to Tereza stačila uvědomit, Iveta ji v návalu vzteku prudce udeřila přes tvář.