Tereza jen zalapala po dechu a couvla o krok dozadu.
„To už je vrchol!“ zvýšil hlas Radek Malý. „Úplně ses utrhla ze řetězu. Odteď nikam nepůjdeš, dokud si to srovnáš v hlavě!“
„Nenávidím vás!“ vykřikla Tereza, v očích směs vzteku a zoufalství. „Za všechno můžete vy!“
Zabouchla za sebou dveře pokoje, pustila hudbu tak nahlas, až se otřásaly stěny, a bezmyšlenkovitě naházela pár věcí do batohu. Když se setmělo, otevřela okno a zmizela do tmy.
Hledali ji sedm dní. Nakonec ji objevili v polorozpadlém bytě na okraji města, kam přivolali policii sousedé kvůli neustálému hluku. Uvnitř duněla hudba, po zemi se válely prázdné lahve a mezi nimi se potáceli lidé s prázdnými pohledy a zanedbaným vzhledem. Tereza seděla schoulená na prosezeném gauči a bez výrazu hleděla z okna. Iveta Hrdličková si pro ni tehdy šla na služebnu poprvé.
„Terezo, co to děláš? Vždyť si ničíš vlastní budoucnost!“ snažila se k ní najít cestu.
„A není ti to jedno?“ odsekla dívka. Do školy samozřejmě ten den nepřišla.
Začalo období, kdy se Tereza domů vracela jen občas – někdy zmizela na dva tři dny. Iveta už byla na policejní stanici známá tvář. Dceru jí pokaždé přivezli zpět, ale s každým návratem jako by z ní mizelo něco lidského. Po někdejší premiantce a aktivní studentce nezůstalo téměř nic.
Jednou večer Iveta otevřela dveře dětského pokoje a zůstala stát jako přimražená. Tereza stála u postýlky malé Elišky Bártové a tiše sledovala její spánek. Když se otočila, matka v jejích očích zahlédla cosi chladného, tvrdého, až jí přeběhl mráz po zádech.
„Já už nemůžu,“ vzlykala později v náručí Kryštofa Němce. „Mám z ní strach. Bojím se, že by mohla Elišce ublížit.“
„Nikdy sem nezapadla,“ pronesl suše.
Druhý den padlo rozhodnutí. Tereza se přestěhovala k otci. Iveta s Radkem spolu dlouho mluvili za zavřenými dveřmi, než vyšla ven.
„Sbohem, Terezo,“ řekla tiše.
„Mějte se hezky,“ odpověděla dívka s podivnou lhostejností.
Kryštof ani nevystoupil z auta, aby se rozloučil.
Tereza nastoupila zpět do své původní školy, ale byla to jiná osoba. Učitelům odporovala, spolužáky ignorovala, na hodiny chodila bez sešitů i učebnic. S otcem téměř nekomunikovala.
„Terezo,“ zkoušel Radek opatrně, „čeká tě devátá třída. Přemýšlela jsi, co bude dál?“
„Proč tě to najednou zajímá?“ vyjela na něj. „Dva roky jsem ti byla ukradená.“
„Nechtěl jsem ti zasahovat do nového života…“
„Tak mi do něj nezasahuj ani teď,“ usekla a zmizela v pokoji.
Občas se ozval Roman Šimek. Po jeho telefonátu Tereza zmizela a vracela se až po několika dnech – vyčerpaná, s prázdnou peněženkou, nasáklá kouřem a alkoholem. Radek zuřil, křičel, vyčítal. Ona mlčela. Když už hrozilo, že překročí mez, zasáhla Lucie Vondráková, jeho žena. Do jejich vztahu se plést nechtěla, jen tlumila nejhorší výbuchy.
Radek obcházel učitele a prosil je o shovívavost i pomoc. Lucie se snažila k Tereze přiblížit, navázat aspoň křehký most důvěry. Navštěvovali školní psycholožku, hledali cestu ven. Sotva se zdálo, že se situace o nepatrný krok zlepšuje, zazvonil telefon – Roman – a všechno začalo znovu: útěk, noční pátrání, obavy.
Jedné takové noci, kdy už opět pročesávali parky a ulice a informovali policii, zazvonil Radkovi mobil. Volali z nemocnice. Na pokoj je pustili jen na pár minut. Tereza ležela zády k nim, pod ostrým světlem lamp působila její tvář téměř průsvitně.
„Proč jsi to udělala?“ zašeptal otec. Lékaři mu řekli, že si pořezala zápěstí a šlo o minuty.
„Nechci takhle žít,“ odpověděla sotva slyšitelně. „Nikomu na mně nezáleží.“
„Záleží! Mně ano. I mamince.“
„Mamince?“ přerušila ho. „Tam jsem byla vždycky navíc. A když se narodila Eliška, bylo to jasné. A kamarádi? Ti mě chtějí jen, když mám peníze. Roman chtěl, abych se prodávala a všechno mu dávala. Já ho milovala, tati. Myslela jsem, že on mě taky. K čemu je mi takový život?“
„Prosím tě, nevzdávej to. Máš všechno před sebou,“ snažil se ji přesvědčit.
„Běž pryč.“ Otočila se zpět ke zdi.
Tu noc seděli Radek a Lucie dlouho u kuchyňského stolu. Rozhodnutí je bolelo. Radek měl pocit, že dceru zrazuje podruhé.
„Jiná možnost není,“ řekla tiše Lucie. „Jinak se vrátí tam, odkud jsme ji sotva vytáhli. Šance je malá, ale jestli v sobě má sílu, chytí se jí.“
Po propuštění z nemocnice nejel domů. Auto zamířilo rovnou do rehabilitačního centra v sousedním městě. Když se s ní Radek a Lucie přišli rozloučit, Tereza s nimi téměř nepromluvila. Jen tiše procedila mezi zuby jediné slovo: „Zrádci.“