„Prodal jsi byt kvůli své matce? Tak si teď žij bez manželky i bez domova!“ křikla jsem na Pavla a zamířila do ložnice, abych vytáhla kufr.
Když Klára vstoupila do předsíně, udeřil ji do nosu těžký pach cigaret. Na chodbě byla tma — žárovku, kterou měl Pavel už týden vyměnit, nechal zase shořelou. Po hmatu našla vypínač stojací lampy v obýváku. V jejím světle uviděla manžela sedět na pohovce. Vypadal vyčerpaně, pohled měl prázdný, jako by si ani neuvědomoval, že posledních devět večerů spolu sotva promluvili.
„Večeřel jsi?“ zeptala se tiše, zatímco si sundávala kabát.
Jen přikývl, oči sklopené k podlaze. Klára dobře věděla, že lže. V poslední době to dělal často — v maličkostech. Nešlo ani tak o samotnou nepravdu, spíš o tu lhostejnost, s jakou ji pronášel. Dřív se aspoň hádal, rozčiloval, zvyšoval hlas. Teď mezi nimi zůstávalo jen dusivé ticho.
V kuchyni téměř nic nezbylo. V lednici stála sklenice hořčice, miska pohanky ze včerejška a napůl prázdná láhev sójové omáčky. Otevřela spíž — potraviny, které nakoupila na celý týden, byly pryč. Dokonce i čaj zmizel. Pavel prý nejedl. Přesto všechno odnesl. Znovu.
„Kam jsi dal ty nákupy?“ vyjela na něj, když se vrátila do obýváku. „Byly na celý týden. A teď tu není vůbec nic. Zase.“
Pavel si povzdechl.
„Odvezl jsem to mámě. Nemá doma skoro nic, to přece víš.“
Klára se pousmála, ale v očích se jí nic nezalesklo.
„Tak teď už nemáme nic ani my. Dochází ti to?“
„Je to jen na chvíli,“ zamumlal. „Postaral jsem se o to. Brzy se to vyřeší.“
Přistoupila blíž. „Co se má vyřešit?“
„Prodal jsem byt,“ oznámil téměř klidně. „Peníze už jsou na účtu. Za dva týdny se vystěhujeme. Zachráníme mámin dům a my… dočasně budeme bydlet u ní, místa je tam dost. Pak koupíme něco nového. Společně. Všechno bude v pořádku.“
Kláře se sevřel hrudník, jako by z místnosti náhle zmizel vzduch. Opatrně si sedla, aby nezačala křičet.
„Ty jsi mi to ani neřekl? Prostě jsi prodal náš byt? Ten, kde žijeme? Do kterého jsem ze svých peněz zaplatila rekonstrukci? Kde jsme…“
„Ten byt je psaný na mě. Tak prosím tě nezačínej!“ skočil jí do řeči podrážděně. „Tobě jde jen o nemovitost! Ale ona je moje matka! Je v problémech! Sama mě vychovala, to snad víš! Teď potřebuje pomoc. Copak není jasné, koho jsem měl zachránit?“
Zase totéž. Pořád dokola.
Klára vstala. Nemělo cenu pokračovat. Všechno už zaznělo — mnohokrát, v různých obměnách, v hádkách i v tichu. A vždycky se točilo kolem jediné osoby. Ludmily Tkadlecové.
V hlavě jí probleskly vzpomínky: jak prala cizí ložní prádlo, když tchyně přijela „na týden“ a zůstala měsíc. Jak ji nazývala rozmazlenou jen proto, že Klára vydělávala víc než Pavel. Jak se pohoršovala nad tím, že si dovolí mít vlastní názor. A Pavel pokaždé jen opakoval: „Vydrž ještě chvíli. Nebude to trvat dlouho.“
Trvalo to věčnost.
„Odcházím,“ řekla pevně.
„Kam chceš jít?“
„Nevím kam půjdu. Ale jednu věc vím naprosto jistě.“