„Jedno ale vím jistě. K tvé matce nejdu.“
Pavel zůstal stát jako opařený. Několik vteřin mlčel, pak prudce vyskočil a udělal k ní pár kroků.
„To myslíš vážně? Kvůli bytu chceš zahodit celý náš život? Opravdu ti to stojí za to?“
Klára se na něj zadívala pohledem, v němž nebyl vztek, jen cizota. Muž, kterého si kdysi vybrala, jako by zmizel. Před ní stál někdo jiný — poslušný syn, ochotný obrátit všechno naruby kvůli jedinému telefonátu od své matky.
„Nejde o byt, Pavle,“ odpověděla tiše. „Jde o to, že pro tebe nejsem partnerka. Můj názor nic neznamená. Ani tě nenapadlo se mě zeptat. Rozhodl ses sám, protože to tak bylo jednodušší. Já jsem jen doplněk.“
„Přeháníš,“ namítl bez jistoty.
„Ne. Jen jsem konečně pochopila, kam patřím. A to místo není vedle tebe.“
Neplakala. Slzy vyplakala už dávno, během těch nekonečných rozhovorů, které nikam nevedly. Zůstala jen prázdnota a zvláštní pocit, jako by se držela zábradlí vlaku, který už dávno odjel. Ruce svíraly něco, co už neexistovalo.
Pavel si znovu sedl na gauč. Nezadržel ji. Ani to nezkusil.
Klára vešla do ložnice. Kufr byl téměř sbalený — pár věcí chybělo, ale jinak byla připravená. V hloubi duše věděla, že tenhle okamžik přijde. Doufala jen, že mnohem později. Nebo nejlépe nikdy.
Neměla konkrétní plán. Netušila, kam půjde. Ale zůstat by bolelo víc než nejistota.
O hodinu později seděla v malé kavárně u stanice metra. Zírala do šálku kávy, která byla nejspíš silná, ale ona necítila ani chuť, ani vůni. Anna přišla bez zbytečných otázek. Posadila se naproti ní a jen ji vzala za ruku.
„Můžu u tebe pár dní zůstat?“ zeptala se Klára po chvíli. „Potřebuju si srovnat myšlenky. Nechci, aby to vypadalo jako unáhlené rozhodnutí.“
Anna se pousmála. „Ty jsi nejednala z náhlého popudu. Náhle jednal on. Jen ti trvalo, než sis to připustila.“
Klára pomalu přikývla.
Za další hodinu už seděla v Annině malém bytě. Vzduch voněl pracím práškem, lehkým parfémem a byl plný kočičích chlupů, které se leskly v odpoledním světle. Spala neklidně. Hlavou jí běžely obrazy — Pavel, Ludmila Tkadlecová, a dokonce i ona sama, jako by se na sebe dívala zvenčí. Usmívala se, malovala ložnici na světle modrou, počítala každou korunu, aby si mohli dovolit novou sedačku, podepisovala dodací list při převzetí nábytku. Tolik úsilí. Tolik nadějí. A teď jí to připadalo cizí, jako by to prožila jiná žena.
Ludmila Tkadlecová mezitím rozjížděla vlastní plán. Pavlovi volala několikrát denně. Vyptávala se, kdy pošle zbytek peněz, naléhala, připomínala. Její dům už byl v hledáčku věřitelů. Před pár týdny jí někdo bušil na dveře, zatímco sousedka Blanka Vaceková dělala, že není doma. Dluh se vyšplhal téměř na milion korun. Ludmila tvrdila, že částku půjčila příbuznému na otevření kavárny. Ten zmizel. Bez smlouvy, bez svědků — jen s kusem papíru popsaným rukou.
„Pochop mě,“ lkala do telefonu. „Bez tebe to nezvládnu. Ten dům je všechno, co mám. Je to přece tvůj rodný domov! Tady jsem tě vychovala! Copak mě necháš vyhodit na ulici?“
Pavel to chápal. A zároveň se bál. Cítil stud i tlak, který ho svíral ze všech stran. Nejhorší na tom bylo, že si uvědomoval nutnost volby — mezi ženou, která mu dala život, a ženou, se kterou si ten svůj vybudoval.