Tu volbu už ale v nitru udělal.
Byt, ve kterém s Klárou žili, byl psaný na něj. Zdědil ho po otci před šesti lety. Tehdy ho mohl výhodně prodat — Ludmila Tkadlecová ho přemlouvala, ať si raději pořídí moderní dvoupokojový byt v novém komplexu. Pavel však trval na svém. Tenhle prostor měl pro něj hodnotu, která se nedala přepočítat na peníze. S Klárou do rekonstrukce vložili nejen úspory, ale i čas a energii. Společně vybírali podlahu, barvu stěn i obyčejné zásuvky. Právně byl byt jeho. Z hlediska svědomí však patřil jim oběma.
Třetí den jí přišla od Pavla zpráva.
„Takhle jsem si to nepředstavoval. Promiň. Můžeš se vrátit — zařídím to.“
Neodpověděla hned. Místo toho se k bytu vydala osobně. Zastavila se přede dveřmi a chvíli tam jen stála. Chodbou se linul pach čerstvé barvy — někdo ze sousedů maloval. Za dveřmi bylo slyšet Ludmilu Tkadlecovou, jak do telefonu hlasitě probírá půjčky a s uspokojením oznamuje, že „teď už má všechno pod kontrolou“. V jejím hlase nebyl ani náznak výčitek.
Klára se tiše otočila a sešla dolů po schodech. Když se vrátila k Anně, poprvé po několika dnech se rozplakala. Nebyl to hysterický výbuch. Jen tiché slzy, které stékaly bez jediného vzlyku.
O týden později si pronajala malý podnájem — garsonku s úzkou kuchyňskou linkou a nepohodlnou rozkládací pohovkou. Dala výpověď v práci. Nedokázala dál potkávat kolegy, kteří ji vnímali především jako „Pavlovu manželku“. Nastoupila do redakce menšího vydavatelství. Plat byl lepší a nikdo se jí nevyptával na minulost.
Každé ráno si vařila ovesnou kaši, pročítala zprávy a poslouchala, jak o patro níž otec trpělivě učí syna počítat. Občas se potkali u výtahu. Klára se na ně usmála — jen tak, aby si připomněla, že laskavost ještě existuje. A že může být přirozená, bez obav, že ji někdo znovu zneužije.
Jednou večer zašla do obchodu pro mléko. U regálu se zeleninou do někoho málem vrazila.
Stál tam Pavel. Ramena měl svěšená jako dřív, když ho něco tížilo. V ruce držel síťovku s bramborami, tvář unavenou a pohled nepřítomný.
„Kláro…“ vydechl, jako by spatřil přelud.
Zastavila se, ale odstup si ponechala.
„Jak se máš?“ zeptala se klidně.
„Bydlím zase s mámou. Je to složité. Já… pokazil jsem to. Všechno.“
Mlčela. Díval se na ni s nadějí, že uslyší slova o odpuštění, o návratu, o nové šanci.
Nepřišla.
„Podala jsem žádost o rozvod. Přeju ti, aby ses měl dobře,“ odpověděla vyrovnaně. „Upřímně.“
Pak ho obešla a zamířila ke kase. Neohlédla se.
On za ní nešel.
Venku bylo chladno. Na zastávce stála starší paní s nákupní taškou, opodál mladík kouřil a zíral do telefonu. Město žilo svým tempem, jako by se nic nestalo. A vlastně se nestalo nic výjimečného — jedna žena odešla od manžela. Někdo by nad tím mávl rukou s tím, že si prostě nebyli souzeni. Nikdo z nich ale netušil, kolik let se snažila uhlazovat rozdíly, ustupovat a hledat smír tam, kde už dávno nebyl.
Uplynul téměř rok.