„Jak můžeš tvrdit, že je to jen tvůj byt? Všichni tu přece bydlíme a ty nebudeš rozhodovat o tom, kdo tu smí zůstat a kdo ne!“ vyjela ostře Stanislava Míkaová.
„Řekla jsem ne,“ zopakovala Tereza Nováková, přestože ji stálo obrovské úsilí zachovat klid. „Tenhle byt patří mně. A já nedovolím…“
„Tobě?“ skočila jí tchyně do řeči a nevěřícně si ji přeměřila. „A co rodina? Jakube, slyšíš vůbec, co tvoje žena říká?“
Tereza pomalu odemkla a otevřela dveře. Bylo už téměř devět večer. Z práce dorazila pozdě, celý den strávila nad důležitým projektem, který ji naprosto pohltil. Jakmile vstoupila dovnitř, přivítal ji známý hluk a napětí. Připadala si tu spíš jako cizinec než jako doma.
„Zase jdeš pozdě!“ obořila se na ni Stanislava sotva překročila práh. „Jakub tu sedí hladový!“
Tereza si tiše sundala kabát a zhluboka se nadechla. Každý návrat byl čím dál těžší. Před měsícem a půl souhlasila, že u nich Jakubovi rodiče přechodně zůstanou, než dokončí rekonstrukci svého bytu. Mluvilo se o dvou, maximálně třech týdnech. Jenže čas běžel a nic se neměnilo. Dočasnost se protahovala a její domov se pomalu měnil v místo, kde ztrácela půdu pod nohama.
„Dobrý večer,“ pronesla, když vstoupila do kuchyně.
Jakub s Milanem Navrátilem seděli u stolu a bez zájmu sledovali televizi. Stanislava hlučně manipulovala s nádobím u sporáku.
„Prosila jsem tě, abys byla doma nejpozději v sedm,“ pokračovala tchyně vyčítavě. „Jsme zvyklí večeřet včas. Máme svůj řád.“
Tereza otevřela lednici a snažila se nedat najevo podráždění.
„Měla jsem práci. Dokončovala jsem důležitý projekt,“ odpověděla vyrovnaně.
„Samá práce,“ ušklíbla se Stanislava. „A kdo se má starat o manžela? Jakube, řekni jí něco.“
Jakub si nejistě promnul ruce a uhnul pohledem. Bylo zřejmé, že se nechce postavit ani na jednu stranu.
„Terezo, možná by opravdu šlo chodit domů o něco dřív?“ zamumlal tiše.
Stiskla rty. Dřív mu její přesčasy nikdy nevadily. Od chvíle, kdy se sem nastěhovali jeho rodiče, se však něco změnilo. Anebo si to jen začínala víc uvědomovat?
„Přesně tak,“ přidal se Milan, aniž by odtrhl oči od obrazovky. „Žena by měla myslet hlavně na rodinu. Dnešní doba je nějaká zvláštní…“
To slovo slyšela už tolikrát, až ji bodlo u srdce.
„Připravím něco k jídlu,“ hlesla a sáhla po nákupních taškách.
„Nemusíš,“ mávla rukou Stanislava. „Večeře je hotová. A mimochodem, přerovnala jsem ti kuchyňské skříňky. Měla jsi to tam hrozně neuspořádané.“
Tereza ztuhla.
„Přerovnala? To je moje kuchyň, Stanislavo.“
„Právě proto,“ odvětila tchyně sebejistě. „Věci musí mít systém. Já už něco pamatuju, vím, jak má domácnost fungovat.“
Vztek v ní začal vřít. Pohlédla na Jakuba. Seděl shrbený, s očima sklopenýma, jako by se chtěl stát neviditelným.
„A vůbec,“ pokračovala Stanislava a kriticky přejela pohledem po stěnách, „tenhle byt by si zasloužil rekonstrukci. Všechno tu působí zastarale.“
Tereza sevřela zuby tak silně, až ji zabolela čelist.
„Domluvili jsme se, že tu budete jen do doby, než si opravíte svůj byt,“ řekla pomalu a s důrazem. „Jenže práce u vás ještě ani nezačaly. Nemyslíš, že by bylo načase to konečně řešit?“
„Ach, ta rekonstrukce,“ povzdechla si Stanislava a významně se podívala na Milana, jako by se chystala vysvětlit, proč se všechno znovu komplikuje.